Scéna.cz 

Živé obrazy v opeře Nagano

Ve Stavovském divadle v Praze se ve čtvrtek 8.dubna 2004 uskutečnila světová premiéra opery Nagano. Dlouho očekávaná operní novinka, která se v poslední době stala předmětem zájmu médií, je společným dílem hudebního skladatele Martina Smolky a multimúzického experimentátora Jaroslava Duška.

Režie se ujal Ondřej Havelka. K dílu přistupoval odpovědně, ale s jistou dávkou hravé nadsázky, se kterou koresponduje rovněž jemná (barev šetrně využívající) výtvarná koncepce Bořka Šípka.

Příběh opery vychází ze skutečné události - v roce 1998 naši hokejisté získali v japonském Naganu olympijské zlato a jejich vítězství se tak stalo jakousi novodobou legendou. Tato skutečnost inspirovala pány Smolku a Duška k napsaní opery, která by tuto svým způsobem mimořádnou událost českých dějin přenesla na jeviště a opětovně tak připomněla její výjimečnost.

Autoři zvolili za ústřední postavu své opery Milana Hniličku – hokejistu (brankáře), který se při závěrečném ceremoniálu v Naganu v roce 1998 stal obětí velkého nedorozumění. Tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru J.A. Samaranch mu odmítl předat medaili v domění, že se jedná o diváka. Jaroslavu Duškovi mu bylo patrně líto, proto jej učinil hlavním protagonistou nové hokejové opery. Hnilička (Václav Sibera) nás provází dějem a jeho životní příběh je jakousi spojnicí mezi všemi událostmi, které se na zimních olympijských hrách tehdy odehrály.

Opera Nagano je rozdělena (podobně jako hokejový zápas) na třetiny. V zadní části jeviště je během celého večera umístěn tak trochu „ztracený“ malý pokojík, kde sedí táta a máma Hniličkovi (Bohuslav Maršík a Lenka Šmídová), kteří v televizi sledují olympijské zápolení českého týmu a jeho úspěchy i neúspěchy průběžně komentují.

V první třetině jsme nejprve svědky příjezdu hokejistů-hrdinů do divadla - vstupují zadním vchodem na jeviště a jejich příchod je přenášen na velké promítací plátno, které je zavěšeno nad portálem. Poté se pečlivě (a nutno říci, že velmi zdlouhavě) připravují na zápas. Dostávají „rady“ od svého trenéra (Luděk Vele), vzájemně se hecují, Jaromír Jágr (Aleš Briscein) rozmlouvá s ledovou plochou (zmítá se na hedvábné bílé látce obdélníkového tvaru, kterou na okrajích drží členky sboru). Na scéně se poté zrodí hokejový bůh Dominik Hašek (latinsky zpívající kontratenorista Jan Mikušek) a první třetina je oslavně zakončena sborem „Hosana, máme Hašana“.

Ve třetině druhé se naši hokejisté vítězně utkají nejprve s USA, poté s Kanadou a nakonec s Ruskem. Ve všech zápasech účinkují jako soupeři pohybově velmi zdatní tanečníci, kteří předvádějí obdivuhodné akrobatické kousky. Je zde také černě oblečená tanečnice, která představuje puk. Mezi utkáními se Milan Hnilička setkává s půvabnou japonskou divačkou (Libuše Vondráčková), do které se vášnivě zamiluje a zazpívá si s ní „milostný“ duet. Druhá třetina je zakončena „živým obrazem“ vítězného družstva, jehož příslušníci jsou opojeni historickým úspěchem českého hokeje.

Na začátku třetí třetiny přichází na scénu Dominik Hašek v doprovodu okouzlující Japonky-gejši (opět Libuše Vondráčková), která jej nejprve celého zabalí do bílé látky a poté mu něžně zazpívá ukolébavku. Po této roztomile samoúčelné scénce následuje předávání medailí, příjezd hokejistů do Prahy a přijetí u prezidenta Havla (Jiří Uherek). Hlava státu předává Dominiku Haškovi papírové korunovační klenoty, o které se ale hlásí také literát Jaroslav Hašek (Luděk Vele). Ten, vytržen z věčného spánku, přichází jako jakási „oživlá mrtvola“, doprovázen svým nesmrtelným Švejkem (František Zahradniček) a svádí krutý boj o „zásluhy“.

Hudebního nastudování díla se ujal zkušený praktik Jan Chalupecký. Na jeho vedení orchestru je patrná sympatická snaha o adekvátní interpretaci Smolkovy komplikované partitury. Orchestr se ale nevyvaroval několika kolizí - zvláště na konci první a v průběhu třetí třetiny.

Všichni zpěváci zaslouží velké uznání za obrovské nasazení, s jakým své nevelké (ale mnohdy náročné) pěvecké party interpretují. Největší prostor v této opeře dostali Václav Sibera, Aleš Briscein, Luděk Vele (kromě rolí Trenéra a Jaroslava Haška zpívá ještě 1. zřízence) a Libuše Vondráčková (která zpívá nejen Divačku a Gejšu, ale také masážní stroj!). Díky Naganu se opera opět dostala na titulní strany novin a časopisů a začalo se o ní mluvit. To je patrně jeden z kladů světové premiéry této „hokejové“ opery.
Možná, že tento ojedinělý operní počin bude inspirovat další české skladatele k napsání podobných děl, ve kterých by bylo možné vzdát hold také ostatním českým sportovním legendám. Určitě by si to zasloužily. Třeba se v budoucnu dočkáme nějaké opery například o Emilu Zátopkovi nebo o Věře Čáslavské. ..