zvláštní poděkování
Quantcom.cz

V průběhu zlaté hodiny

Trojprogram (Foto: Tristram Kenton)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Velký klasický repertoár prokládá vyváženě Královský balet v Londýně současnými díly a některá z nich bývají pravidelně zařazena do cyklu přenosů do kin. V květnovém živém vysílání mělo celosvětové publikum možnost shlédnout tři ukázky nejnovější tvorby světových choreografů, jejichž skladby se tématicky rozpínají od čistého abstraktního estetismu přes antické drama po společenskou angažovanost.
Pásmo zahajoval Christopher Wheeldon s choreografií V průběhu zlaté hodiny inspirovanou z části Klimtovým obrazem Zlatá Adéla zkomponovanou pro Balet San Francisco v roce 2008.

Abstraktní balet založený na dokonalém tanečním prožitku podpořeném vynikající „malířskou“ vizualitou (světelný design Peter Mumford) provede diváka – návštěvníka výstavou obrazů, z nichž každý je jiný, ale styl stejného autora je zřetelný. „Expozice“ je poskládána ze scén, v nichž sedm dvojic vystupuje společně - na úvod a závěr nebo v různě obměňovaných menších skupinách, kde se struktura pohybu zřetelně odlišuje, děje se synchronně i rozptýleně, s výbušnou energií i ve volnějším tempu, někdy dotaženo až do mrtvého bodu, kdy vše ustává. Zvýrazněné jsou tři brilantní duety. V jednom Vladimír Montagyrov se svou partnerkou předvádí fascinující variaci na „společenský tanec“ s tak viditelnou rozkoší, že je zachytitelná i skrze filmové plátno. Další spíše lyrický na klasické tóny (hudba Enzio Bozzo s využitím Vivaldiho) vyniká mimo jiné originální plasticitou a pohráváním si s rovnováhou na hraně akrobacie, duet mužů odhaluje nejen dokonalou taneční souhru ale i fyzickou krásu těl. Tanečnice a tanečníci mají kostýmy ze stejné transparentní látky s podélnými pruhy ze zlatých obdélníčků – muži krátké trikoty a ženy krátké šaty (kostýmy Jasper Conran). Zlato se při tanci blyští a září a spolu s pozadím modelovaným červeným a modrým světlem sugeruje západ slunce v letním večeru i atmosféru Klimtových maleb.

Vlastní pojetí antického mýtu o Medúze (světová premiéra květen 2019) , který je nutno stěsnat do poměrně krátkého časového úseku 45 minut, předvedl ve druhé část programu umělecký šéf flanderského baletu Sidi Larbi Cherkaoui. (Mimochodem - známe jej z festivalu Tanec Praha). Taneční drama je proto velmi sevřené, minimalistické, o to více působivé a pronikající do hloubky. Až takřka neuvěřitelná je proměna éterické Natálie Osipové jak ji známe z četných přenosů Gisselle nebo Labutího jezera v Medusu, ve fascinující interpretku současného tance a i velmi syrového výrazu. Prochází tu dvojitou proměnou. Z krásné princezny, poslušné služebnice bohyně Atheny, se stává netvorem s hady místo vlasů, který ničí každého kolem sebe. Z prokletí je nakonec vysvobozena a její duše opět nachází mír. V její blízkosti se nacházejí dva silní mužští hrdinové - bůh moře Poseidón – Ryochi Hrano, který způsobí její pád a Mathew Ball - Perseus, který ji zbaví kletby.
Magicky působí scéna a kostýmy (kostýmy Olivia Pomp, světelný design Adam Silverman) – stříbřité a zlatavé klasické dlouhé róby žen a „letecké“ kombinézy a „řecké“ přilby Perzea a jeho druhů. Exoticky vyhlíží postava Poseidona s černou čárou přes obličej a obnaženou hruď, černá linka protne i tvář Meduzy, když je zavržena. Vysoký, úzký průhled ve středu, z něhož vychází nazlátlé světlo - chrám - se spuštěním sloupů přetváří ve velkou síň. Ve velkých bronzových mísách hoří posvátný oheň docílený zrcadlením a odleskem světla. Larbiho vize podbarvená zpěvem a barokní hudbou Henryho Purcella je svou tíživou krásou přímo uhrančivá.

Kanaďanka Crystal Pite pracuje ráda s velkými zástupy, a tak také ve své choreografii Vzorce letu (premiéra 2017) v závěru večera, uvedla na scénu 36 tanečníků a tanečnic. Je to v tomto případě více než logické, protože se ve skladbě pokouší vyrovnat a reagovat jako umělkyně na současný politický a sociální problém uprchlíků. Jeho závažnost zdůrazňuje dramatická hudba polského skladatele Henryka Góreckého. Shodou okolností i u nás zněla nedávno stejná Góreckého skladba v Zuskově choreografii Chvění. Crystal Pite nevstupuje do děje s rozmáchlými gesty, k nimž by mohla hudba svádět ale naopak buduje svou výpověď postupně z jednoduchých pohybů – např. jen kýváním hlavy, jež získávají na síle repeticemi v tak velkém počtu interpretů. Z uniformního davu, který se jako jedno tělo podřizuje vedení hudby, jsou vytrhávány epizody jednotlivých osudů zvyšující dynamika a napětí celého prostoru. Vyvrcholením je závěrečná drsná sekvence, obraz zoufalství a bezmoci, nemožnosti překročit meze a dostat se tam, kde za uzavírajícím se průchodem poletují blyštivé vločky snad přislibující štěstí těm,kteří uspěli. Ztvárnění tématu v taneční řeči Crystal Pite posunuté do obecně humánní roviny se zdá být přijatelně jím než slovní proklamace a ostře vyhraněná stanoviska politiků...
Po hvězdách současné choreografické tvorby přijde na řadu jako poslední představení sezóny 11. června 2019 opět velký balet i když ne tak "klasický" a sice Romeo a Julie.

www.aerofilms.cz

27.5.2019 11:05:57 Helena Kozlová | rubrika - Recenze