zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Kirké na nádvoří Lichtenštejnského paláce

Dita Hořínková – Kirké (Foto: Daniel Rozsnyó, Michael Tomeš)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Praupnerova Kirké je považována za první melodram, který vznikl v Čechách jako ohlas na Bendovu Ariadnu na Naxu a Médeu. Mozartův současník, pražský rodák Václav Praupner použil anonymní německé libreto připisované Karlu Wahrovi. Vrací se k antickému divadlu nejen námětem - jde o jeden z příběhů z Homérovy Odyssey ale i formálně. Vychází z obdobného principu jako Benda, pravidelného střídání slova a hudby v menších časových úsecích v monologu hlavní hrdinky Kirké (Dita Hořínková). Antický chór zastupuje orchestr, který předjímá nebo reaguje na výpovědi Kirké. Praupner obohatil slovní a hudební projev o pohybovou složku a vložil do melodramatu tři větší baletní úseky. Vášnivé city se tak materializují nejen ve slovech, hudbě ale i ve fyzickém prostoru. Melodram zachycuje mocnou čarodějku Kirké v okamžiku její největší citové ztráty. Zachránila Odyssea a jeho druhy při ztroskotání a do Odyssea se vášnivě zamilovala. Omámena láskou nepoznala, že Odysseus její city neopětuje, ale využívá ji k tomu, aby od ní získal různá kouzla a vědomosti a mohl co nejdříve uprchnout do vlasti. Nejdříve ale přiměje Kirké, aby vrátila lidskou podobu všem nešťastníkům, které proměnila v kameny.

S Kirké se zde divák poprvé setkává právě když zjistila, že jí Odysseus oklamal a uprchl i se Skyllou její důvěrnicí. City Kirké se zmítají mezi dvěma vrcholy - smrtelnou nenávistí a záští, urážkou a ponížením a vzpomínkami na krásné okamžiky milování a úpěnlivé prosby o návrat.. Tento kontrast dává široký prostor jak hudbě tak představitelce ve vyjadřování a střídání vypjatých poloh. Prožívání emocí podléhá dobovému pravidlu extraverze, kdy vše je zveličované a vyhnané do extrému. Hrdinka musí udržovat toto napětí nejen v deklamaci ale i v takřka tanečních či pantomimických gestech a pózách. Dílo uvedené v Praze v roce 1789 se zachovalo v německém rukopise, který byl přeložen už po svém znovuobjevení pro rozhlasovou inscenaci v roce 1956 a nyní znovu pro scénické provedení Věry Šustíkové a Heleny Kazárové. Výhodou pro dramaturgyně bylo, že v textu se nachází celá řada původních režijních poznámek. - např. kdy zazní hrom, kdy se objeví furie atd. Zcela nová je choreografie tří tanečních vložek Heleny Kazárové. Týká se pomocníků Kirké, které si přivolala z podsvětní říše. Furie představují tentokrát pod ženskou maskou muži. Jejich tanec je tak vzdálen barokní vytříbenosti a křehkosti, je drsný a expresivní, plný destruktivních figur. Temné stránky, které se ve zjemnělé estetice rokoka obvykle neukazují, zde akcentují zlobu, hněv, jakoby zobrazovaly stav duše hlavní hrdinky. Sudičky předoucí vlákna osudu jsou naproti tomu vážné a elegantní. Kirké se nemůže pomstít Odysseovi - od vládce podsvětí Pluta se dozví, že je pod ochranou bohů. Její hněv se proto zaměří na Skyllu, kterou promění ve skalisko uprostřed moře. Na závěr, kdy už je rozhodnuto o pomstě, si zatančí všechny bytosti vítězoslavný tanec. Inscenátorům se zdařilo předestřít dobovou formu v přijatelné formě současnému divákovi a zároveň mu poskytnout silný citový zážitek. O výsledný obraz se zasloužili společně s nimi a všemi účinkujícími stejnou měrou hudebníci souboru Musica Florea pod vedením Marka Štryncla, který je autorem barokního mobilního divadla nainstalovaného pro účel inscenace na nádvoří Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně.

www.musicaflorea.cz

19.8.2019 19:08:48 Helena Kozlová | rubrika - Recenze