Scéna.cz 

Jiří Příhoda - Sochy

Výstavou Jiřího Příhody hodlá GHMP pokračovat v sérii sochařských projektů, které odstartovala loňská expozice Václava Ciglera. Nyní padla volba na na Jiřího Příhodu, který už v minulosti mnohokrát osvědčil svou schopnost zacházet s nabídnutým prostorem inovativně a bez předsudků. Autor si počínal natolik kreativně, že definitivní množství a způsob implantace jeho monumentálních sochařsko architektonických děl v dobrém slova smyslu zaskočil jak realizátory, tak autora samotného.
Expozice nabízí téměř nepřerušovaný sled jeho prací od osmdesátých let k současnosti a naplňuje tak parametry retrospektivy, kterou si letos jubilující autor (narozen 1966) užívá v rámci jednoho z nejrozsáhlejších a také nejkomplikovanějších projektů. Překonávat překážky a zdolávat velké výzvy v podobě stále rozměrnějších realizací je totiž jeho přirozeností.

Možná leckoho překvapí, že se Jiří Příhoda v mládí pohyboval v prostředí lesa, už tehdy však byly jeho zásahy do přírodního prostředí ovlivněny konceptuálními postupy. V jeho rituálně podbarvených akcích se jako určitý záchytný bod objevují kruh a trojúhelník - racionální geometrické tvary. Napětí mezi přírodními živly a konstrukčním řádem bude pak jeho představivost zaměstnávat i nadále v různých podobách. Když v díle Událost I(1991–1992) zavěsil kruh o průměru téměř čtyř metrů na rozhraní dvou sálů, zrodil se jeden ze základních principů jeho tvorby. Rub a líc konstrukce se stávají rovnocennými entitami, záměrně odhalená vnitřní struktura je stejně tak finální součástí výrazu jako její opláštění. V tomto případě navíc jako šroubovice simuluje pohyb, který prostupuje pevnou materii. Tato iluzivní hra je vzrušující a plná tajemství, stejně jako rané práce, v kterých hodlal kombinovat vznášející se geometrické útvary s atmosférickými jevy. Mladické okouzlení přírodními silami se postupně mění ve smělé technicky a matematicky inspirované vize a autorův romantismus tak získává vynálezecké rysy. Příhodova uvažování je také do jisté míry spjato s možnostmi, které mu nabízejí nové materiály. Modrý styroform mu tak umožnil realizovat během dlouhodobého pobytu ve Francii dílo inspirované studiem života velryb. Jejich monumentální tělesné fragmenty působí do jisté míry autenticky a do jisté míry také technicistně. Balancuje tu opět na hraně biologické a průmyslové skutečnosti. Aby svému dílu dodal další rozměr, použije v názvu strohá čísla - kmitočet a decibely (2078000 Hz/0,2–188Db,1992,93), kterými se velryby domlouvají. Příhoda se vyhýbá přímým poukazům na civilizační problémy a nechává nás, abychom si je aktivně dobývali nebo vkládali pod krásnou ambaláž jeho prací. S jinou strategií přichází v případě chrličů z newyorské Chrysler Building, které se rozhodl realizovat v reálném měřítku. Umožňuje nám pozorovat je zblízka a k tomu nám servíruje výsostné řemeslo, když kostra ze dřeva nese olověný plech. Přesto, že mu nebylo dovoleno shlédnout orly z bezprostřední vzdálenosti, své úsilí nevzdal a nastudoval je z dostupných materiálů v knihovnách.

Jiří Příhoda soustavně studuje přírodní procesy a odhaluje v nich zákonitosti, které běžný pozorovatel většinou nevnímá. Zjistil například, že písečné duny se přemisťují podle určitých pravidel a rozhodl se simulovat tento přírodní úkaz po svém. Uzavírá tak nějaký jev z exteriéru do výstavního prostoru a činí z něj nezávislou výtvarnou realitu, která nemusí nutně znamenat jen transformaci zjištěné skutečnosti (Písečná bouře, 1995). Posledních téměř deset let se Jiří Příhoda zabývá stále monumentálnějšími představami, které hraničí v mnoha směrech architekturou. V Troji použil jednu ze svých posledních realizací ve zcela nových souvislostech (Helix, 2015). Jestli ji poprvé mínil jako pozorovací věž, v které je možné stoupat vzhůru díky husté vnitřní síti žeber, uzpůsobil ji nyní novým podmínkám a učinil z ní trychtýř s vnitřní rotací, v němž je možné pozorovat jako v kaleidoskopu detaily nástěnných maleb trojského interiéru. Instalace mPodu, která vznikla také pro jinou příležitost, dozná rovněž některých změn, zejména v řemeslném zpracování. Jejím základem je opět architektura s vnitřní spirálou, po které se divák dostane k širokoúhlé projekci markýrující pozorování povrchu planety Marsu. V tomto bodě se setkávají dva principy Příhodovy tvorby-video a konstrukce přesahující měřítko sochy. Dříve je využíval více odděleně, i když podíl architektonických prvků nebyl nikdy zcela zanedbatelný. Tady jsou pevnou součástí jedné myšlenky, která sleduje další z romantických představ autora-být účastníkem mise na Rudou planetu. Kromě přenesených a významově transformovaných děl připravil Jiří Příhoda i pár zcela překvapivých zásahů do barokního organizmu areálu. Některé z nich by mohly v budoucnu oživit zahradu novými funkcemi. To se však ukáže až po skončení výstavy, kdy projdou provozní zátěží.

Výstava věnovaná Galerií hlavního města Prahy životnímu jubileu sochaře Jiřího Příhody probíhá v Trojském zámku do 30. října.