Scéna.cz 

Budova Švandova divadla a její přestavby

Stálou scénu pro svůj početný divadelní soubor našel Pavel Švanda na zahradě smíchovského hostince U Libuše (dnešní čp. 6, 7 a 8) v činžovní zástavbě Štefánikovy ulice. Otevřena byla pod názvem Švandovo divadlo na Smíchově. Už dříve (v letech 1871-1885) hrála na Smíchově společnost Pavla Švandy v letní Aréně v Eggenbergu (neboli V lesíčku) na protější straně dnešního náměstí Kinských (v místech budovy soudu). Když musela být aréna kvůli plánované stavbě vojenských kasáren zbourána, nechal Švanda strhnout střechu kamenného divadla a vzniklo tzv. Letní divadlo U Libuše. Na zimu bylo opět zastřešeno.
Po Švandově náhlé smrti roku 1891 se jeho ženě, Elišce Peškové, podařila u příležitosti zemské jubilejní výstavy otevřít ještě nová dřevěná Aréna na Smíchově (stála nedaleko Železničního mostu). V roce 1903 byla tato aréna přestavěna na kryté divadlo s ústředním topením a mohlo se v ní hrát celoročně až roku 1934, kdy musela být z bezpečnostních důvodů uzavřena a nakonec byla v roce 1938 zbourána. Na jejím místě na Hořejším nábřeží se nyní nachází park.

Divadelní budovu Švandova divadla na Smíchově projektoval stavitel Záhorský pro tisíc osob a byla situována obráceně než dnes. Tam, kde je hlediště, bylo jeviště a naopak. V průběhu stodvacetileté historie prošlo divadlo mnoha přestavbami a úpravami. K první větší došlo roku 1900, kdy Karel Švanda změnil dispozici divadla, zřídil foyer, zavedl ústřední topení a rozšířil zázemí diváků i herců. Po úpravách z let 1908 a 1910 bylo v divadle ještě před I. světovou válkou nainstalováno otáčivé jeviště, při přestavbě v roce 1945 však bylo odstraněno. Nynější průčelí se zaskleným podstřeškem bylo zřízeno podle projektu architekta Ladislava Machoně v roce 1919.
O tři roky později proběhla další velká přestavba divadla, podle návrhů ing. J. Pollerta: v hledišti byla namontována železobetonová konstrukce balkonů, divadlo bylo rozšířeno o 200 míst, byl pořízen nový portál, nová opona a nová sedadla. Jeviště i hlediště tehdy vyzdobil malíř Čeněk O. Jandl. Takto rozsáhlé a nákladné stavební úpravy pak mimo jiné způsobily dlouhodobou zadluženost divadla (hypotéka se splácela až do 80. let!). Na poslední zásadní rekonstrukci si divadlo počkalo do poloviny osmdesátých let 20. století, respektive do dnešních dnů.

Až do vyvlastnění v polovině padesátých let minulého století patřilo divadlo Švandově rodině, která je sama s přestávkami provozovala do poloviny let třicátých. Po roce 89´ho získala v rámci tzv. restitucí nazpět, dnes je divadlo ve vlastnictví Hlavního města Prahy.

Název i podoba druhého nejstaršího kamenného divadla v Praze se během stodvacetileté existence proměňovaly podle přání provozovatelů: Divadlo U Libuše, pozdější Švandovo divadlo, se v roce 1911 přejmenovalo na Intimní divadlo (do 1928), po II. světové válce, kdy připadlo českému státu, na Realistické divadlo (od února 1953 s přízviskem Zdeňka Nejedlého) a od roku 1992 na Labyrint. Současným názvem – Švandovo divadlo na Smíchově – se divadlo vrací k původnímu názvu a připomíná tak tradici, která v těchto místech byla založena před více než sto lety.