Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Kristina Jelínková: Tíhnu k jazzu a latině

autor: archiv divadla

Jak jste se vlastně dostala do pardubického divadla?
Bylo to ještě na škole, ve IV. ročníku konzervatoře. Režisérka Jana Kališová si tenkrát vybírala mladou holku do Kartouzy Parmské, přišla se podívat na přehrávky a vybrala si mě. První rok jsem tedy dělala v jedné věci, další rok ve dvou a pak už mi bylo nabídnuto angažmá, takže tady hraju už čtrnáctý rok a v angažmá jsem dvanáct let.

Máte hodně příležitostí zpívat tady v muzikálech a kromě toho jsem vás viděl také v Mississippi Blues Ben. Jaký máte vztah k muzikálu a ke zpěvu vůbec?
Já jsem vyrostla v muzikantské rodině, hudbě se věnovali všichni od dědečka, přes tatínka až k bratrovi, který hraje se skupinou JAR a Danem Bártou. Takže můžu říct, že muzikál moc ráda nemám. Dostala jsem do vínku trošku jiné muzikantské cítění, tíhnu k jazzu a k latině. Spíše mě láká vyjadřovat zpěvem nějaké své představy, ne reprodukovat cizí písničky, takže se dá říci, že je mi bližší Ben než třeba My Fair Lady.

Jak vlastně projekt Bena vzniknul?
To byla hodně záležitost Šlupky Svěráka a Jirky Seydlera, chtěli ten projekt původně realizovat v Praze, ale utekla jim hlavní představitelka, takže to šlo k ledu. A když se rozhodli, že se to bude hrát tady, tak už věděli, s kým budou dělat. Šlupka Svěrák mě zná a ví, jak zpívám, takže mu bylo jasné, že jsem ten pravý člověk na tohle představení.

To představení působí hravě. Má pevný scénář nebo improvizujete?
Co se textu týče, byl předem daný pevný scénář, muzika byla také napsaná. Takže jedině situace se nějakým způsobem proměnily v průběhu zkoušení.

Zpívala jste nebo zpíváte v nějaké skupině?
Když jsme byla mladší, zpívala jsme s pardubickýma kapelama a s těmi lidmi se kamarádím dodnes. První skupina bylo Spiknutí, potom jsem hrála s Double deckers, a nakonec s jednou chrudimsko- pardubickou formací, která hrála elektroniku. Pak jsem dlouho nedělala nic, ale nedávno jsme se sešli s pár známýma na moji vysněnou latinu. Už jsme měli jeden koncert a věřím, že si ještě někdy zahrajeme. Ale dost jsem se spoluhráče natrápila, protože když hraju 25 představení v měsíci, tak se tam koncert těžko vejde. Kromě toho je problém i to, že oni všichni chodí do práce a večer pak můžou mít pravidelně zkoušky, zatímco já mám pracovní dobu nepravidelnou a někdy je opravdu těžké to zvládnout nejen časově,ale i psychicky.

V divadle jste tedy stále dost vytížená – co je teď před vámi?
S režisérem Mariánem Peckem připravujeme málo známou hru Howarda Bakera Vítězství. Hraju tam Lady Devonshirovou , což byla v podstatě milenka krále a pro mě je to hodně zajímavá role. Je to po dlouhé době něco, na čem může člověk víc pracovat. Ale je to docela kontroverzní věc, takže jsem zvědavá, jak to dopadne a jak to diváci přijmou. A koncem dubna začneme s Jirkou Seydlerem zkoušet Durrenmattovu hru Romulus Veliký.

27.3.2007 11:43:00 Jaroslav Pokorný