Scéna.cz 

Petr Vaněk: Slavný je Mickey Mouse…

„Kdysi jsem si potíral tvář bílou šminkou a růží, to byla maska klauna. Jenomže tahle tvář je maska a maska klauna je moje pravá tvář,“ říká Klaun v Saroyanově hře Divadlo Svět. Klaun už nemá divadlo, ani sílu, ani soubor, nic. Tuto postavu spolu s režisérem Zdeňkem Černínem a ostatními kolegy nastudoval herec Petr Vaněk. Se Slezským divadlem Opava je spjatý už od sedmdesátých let. V Opavě se narodil, a tak není divu, že se po pár letech na zkušené vrátil.
DAMU absolvoval roku 1972. Dva roky poznával „jiný typ divadla“ v Činoherním studiu Ústí nad Labem.
„Přišly i krásné a velké role, začali mi víc věřit,“ zavzpomínal Petr Vaněk a přesto si naložil ještě další divadlo – pro něj velmi blízké, o kterém hovoří jako o velmi niterné osobní výpovědi. Začal se zabývat divadlem jednoho herce.
Osobně se považuje za „hluboce zakořeněného komika“. Není proto divu, že v současnosti sklízí velké úspěchy v komedii Sluha dvou pánů.
S Petrem Vaňkem jsme si povídali nejen o herecké zralosti, divadle jednoho herce, ale také o slávě a pokoře.

Být opavským miláčkem?
O inscenaci Sluha dvou pánů s důrazem, ale i nadsázkou tvrdí, že je v Opavě lepší než v Praze. „Všichni to říkají,“ dodává. Jaké to tedy je vyrovnat se se slávou?
„Slavný je Mickey Mouse. Určitě. Je na tom lépe než bůh, a snad mi věřící prominou. Bohů je hodně, všichni ho mají - pohani, křesťani… Mickey je jen jeden. Co je to sláva? S tou se teda vůbec netrápím!
Když člověk na divadle začíná, tak chce být možná tím miláčkem a chce být slavným a třeba i pro to něco dělá. Pak třeba tím slavným je. Dobře. Člověk je známý, určitě ne slavný. Pak to začíná být na přítěž. Musíte se na malém městě hlídat, abyste obstál v těch představách, které si o vás lidé udělají, aspoň trošku. Těžší je si tu pozici udržet.“

Solitér nebo člen souboru?
V Činoherním studiu poznal jiný typ divadla. To mu postupně začalo v angažmá v Opavě scházet. Proto si zkusil divadlo jednoho herce. Stát sám na jevišti a udržet celý večer, to je podle něj jako když musí zedník postavit sám dům.
Postupně tak vznikla představení – Bláznovy zápisky, Ohňový večer, Osamělost fotbalového brankáře, ani koláže, ani básnické texty, ani estrádní čísla. Anekdoty říká prý jedině kamarádům a musí se mu chtít, pak společnost baví třeba dvě hodiny…
„Téma divadla jednoho herce – to je na knihu. To je jako barák jednoho zedníka, který si udělá vše – od základu až po krovy, od instalatéřiny až po nábytek. Tak nějak. Opravdu.
Divadlo jednoho herce dělám jako „d i v a d l o“ jednoho herce. Vydržel jsem s tím dlouho. Např. Bláznovy zápisky mají za sebou více jak dvacet let a pořád žijí. Neodehrálo se to dvakrát, ale snad už pět set repríz.
Vzniklo to, když jsem v roce 1986, kdy jsem měl kus toho divadelního života za sebou, vrátil do Opavy, tady mi dali košík na hubu a okovy na nohy…
Předchozí dva roky v Ústí nad Labem byly úplně o něčem jiném. Tam jsem čuchl k jinému typu divadla. Více divadelnějšímu, ve smyslu nepředstírání, nedeklamování pravdy, a ve smyslu syntetického divadla. Nakonec jsem se postupně i v Opavě dočkal krásných rolí, ale…
Divadlo jednoho herce je dost osobní výpověď a těžko se pro tento druh inscenování shání režisér. Auto režie se sama nabízí. V té době byla úplnou novinkou videokamera – to byl můj režisér.
První hra – Bláznovy zápisky vznikala pomalu tři čtvrtě roku. Pak jsem si řekl „b“ – když to vydržím já, tak i diváci, a udělal jsem si Osamělost fotbalového brankáře. Postupně nastal věčný boj o texty, protože ty také celkem nikdo nepíše, nanejvýš sami herci pro sebe.
Chtěl jsem dělat Kontrabas, dokonce jsem měl text první v republice, ale dostal jsem tehdy jiný text - Ohňový večer.
A nakolik jsem solitér? Divadlo jednoho herce je úplně něco jiného. Je to vlastně odpočinek. Kromě toho, že je to vlastní autentická, soukromá výpověď, může v tom být i jakýsi druh velikášství. To jeviště je pořád moje, a nikoho na něj nepustím, a užiju si to sólo hodinu a půl. Užiju? Je to dřina, jak sviňa, má-li se to hrát pořádně.
A diváci? Ti jsou důležitější než v ansáblovce, protože to je váš jediný partner. I když jim nekladu otázky v tom smyslu, že bych vyžadoval odpověď. Taky je to těžší v tom, že tady se nestřídají herci. Divák není zahlcován a jeho pozornost se nevěnuje něčemu jinému. Tady je pořád jeden člověk a je pořád stejný. Je to i druh hrdosti a oprávněné, podržet si diváky hodinu a něco, aby neodešli. Oni jsou někdy jak šílení. Neodejdou, a v očích je jim to vidět. Někdy je mi opravdu líto, že ta hodina a půl tak rychle utekla a je konec. Když se rozsvítí v sále, tak by diváci ještě zůstali. A to je asi ta největší odměna.

Herecká zralost a trápení…
Síla divadla jednoho herce spočívá jak v textu i v herci, to je potom ideální spojení. Špatný herec zabije vynikající text, a vynikající herec může být zabit mizerným textem. Z toho budou jen slova koukat jak péra z gauče.
Třeba Bláznovy zápisky, to je tak zalezlý text, že už mám pocit, že se to hraje samo. Když jsem s tím začínal, tak jsem si s ním vůbec nevěděl rady. Dokonce jsem chtěl jít od toho. Čtrnáct let jsem se s tím trápil, nenašel jsem nikoho, kdo by mi s tím pomohl. Jednoho dne jsem k tomu lidsky i herecky dozrál a bylo.
Zralost, zralost? Něco prožijete, něco vás otříská, něco ztratíte nebo najdete… Herec, kromě tohoto poznání života poznal, pakliže poznal, mnoho rolí, mnoho dobrých rolí, mnoho zpackaných rolí, mnoho kolegů, mnoho úspěchů i neúspěchů, a to všechno buď nastřádal do herecké mošny, zapamatoval si to, nebo mu to proběhlo mezi prsty, a nezůstalo nic, a nemá z čeho brát a čerpat. Možná to všechno v té mošně zůstalo, aby se do ní podíval, prohrabal ji a začal vytahovat.
A divadlo dnes? Možná trápení jak dostát se ctí tomu, co režisér a především autor chtějí? Jistě. Není to falešná skromnost. I největší mistři se trápí. Jste víc zodpovědnější, jako každý. Herec se víc hlídá, také je víc zaměřován.

Petr Vaněk ztvárnil ve Slezském divadle Opava nesčetně rolí. V současnosti vystupuje v inscenaci Sluha dvou pánů a v Divadlo Svět. Od roku 1994 vlastní vinárnu Harlekýn, kde také vystupuje s představeními jednoho herce - Ohňový večer a Bláznovy zápisky. Podílel se na režii divadelních pasáží projektu Cesta Jana Husa do Kostnice v Táboře.