Scéna.cz 

Česká operní divadla - Slezské divadlo Opava

Historie divadelní činnosti v Opavě sahá až k počátkům 16. století (kočovné, školské, později zámecké a městské divadlo). Budova pro stálou profesionální scénu byla vystavěna v letech 1804–1805 podle vídeňského vzoru (výzdoba L. Sachetti) a provoz Městského divadla byl zahájen v říjnu 1805. Od roku 1827 byla součástí Městského divadla i opera (s výjimkou let 1854--55 a 1858--60), za ředitele F. Bluma (1849--53) vznikl samostatný soubor činohry a Blumova operní společnost. V tomto období přišel do Opavy tenorista Balthasar Bigl, pozdější ředitel divadla, s manželkou, uznávanou pěvkyní Theresou Biglovou.
Budova divadla prošla několika úpravami, z nichž tou zásadní byla přestavba po požáru v roce 1909. Až do roku 1945 se v Opavě – stejně jako v řadě dalších měst – provozovalo divadlo v německém jazyce, v letech 1918--38 zajišťovaly česká představení soubory z Ostravy a Olomouce.

V červnu 1945 převzal divadelní budovu a provoz divadla MNV Opava a po opravě budovy poškozené za osvobozovacích bojů se na podzim konala první česká představení. Operní soubor zahajoval 27. 10. 1945 Smetanovou Prodanou nevěstou. Slezské národní divadlo, jak zněl tehdejší název divadla až do roku 1949, kdy se změnil na Městské divadlo Zdeňka Nejedlého (později Divadlo Z. Nejedlého a od roku 1957 Slezské divadlo Z. Nejedlého), převzalo od německého divadla model vícesouborového provozu (činohra, opera a opereta se společným orchestrem a sborem, balet). Operetní soubor zahájil provoz 16. 11. 1945 Nedbalovou Polskou krví. Ve vedení operetního souboru se po jednom až dvou letech střídaly umělecké osobnosti, aniž by se soubor výrazněji prosadil, až opereta v roce 1954 ztratila samostatnost a operetní repertoár nadále převzal soubor opery.
Ten se soustavněji profiloval pod vedením F. Preislera (1946--53), přičemž dramaturgicky se opíral především o český klasický repertoár. V prvním poválečném desetiletí působily v opavské opeře pěvecké osobnosti, jež se pak staly oporou souboru pražského Národního divadla – J. Wysoczanská, K. Berman (kromě pěvce i jako režisér), J. Horáček, D. Jedlička, M. Karpíšek, O. Spisar aj. V letech 1953--56 vedl soubor dirigent a režisér I. Jirásek, který se zde prosadil i jako skladatel (Pan Johanes). Pod vedením E. Křepelky a P. Kareše, kteří se na postu šéfa opery dvakrát vystřídali, se soubor dále proměňoval, repertoár však zůstával stabilně opřen o světovou i domácí klasiku, sólistickou příležitost dostal nově příchozí J. Zahradníček, M. Frydlewicz a další sólisté. Na přelomu 50. a 60. let se v repertoáru více prosadila soudobá opera (O. Mácha: Polapená nevěra, J. Pauer: Žvanivý slimejš, J. Hanuš: Sluha dvou pánů aj.), významným počinem byla světová premiéra rekonstruované opery J. Myslivečka Medon, král epirský (1961). V tomto duchu pokračoval vývoj opavské opery i v 60. a 70. letech, kdy se na scéně objevilo několik dramaturgicky pozoruhodných titulů – ze současných děl to kromě „povinných“ sovětských autorů (Chadžijev, Molčanov) bylo především první provedení novinky Hostinec U Kamenného stolu J. Berkovce (1973), z klasických titulů česká premiéra Haydnova Světa na Měsíci ve Swarovského úpravě (1976). V té době přišly do souboru i umělecké osobnosti, které později vytvořily kontinuitu opavské operní tradice anebo posílily další moravské a slezské soubory – dirigent O. Bohuňovský, režiséři J. Měřínský, A. Vaňáková, J. Novák, pěvci P. Kamas, M. Urbánek, V. Zápražný, V. Třebický, O. Procházková aj. V 80. letech za šéfování sbormistra P. Škarohlída pokračovala opera v uvádění především obligátního italského a domácího klasického repertoáru, operet a lidových zpěvoher, nároky na hudební nastudování udržoval dirigent O. Bohuňovský, který se stal také prvním šéfem opery po listopadu 1989. Převzal kvalitativně nevyrovnaný patnáctičlenný sólistický ansámbl s řadou vedlejších úvazků a jeho snahou bylo především pozvednutí interpretační kvality a dramaturgické objevnosti repertoáru. To se mu v poměrně krátkém čase podařilo, takže například již slavnostní představení Janáčkovy Její pastorkyně (dirigent O. Bohuňovský, režie V. Věžník), jímž se v říjnu 1992 budova Slezského divadla (od února 1990 zbaveno přídomku Zdeňka Nejedlého) otevírala po rekonstrukci, jež měla odstranit alespoň část necitlivých úprav v socialistickém duchu, znamenalo v kontextu polistopadového českého operního divadla výrazný umělecký počin. V titulní roli na sebe vynikajícím pěveckým výkonem i precizní češtinou upozornila mladá bulharská sopranistka V. Čavdarová, která se stala čerstvou posilou souboru a v této roli získala ocenění na prvním ročníku Festivalu českého hudebního divadla, pořádaného Jednotou hudebního divadla v Praze, stejně jako O. Bohuňovský a sbormistryně K. Peschaková byli oceněni za hudební nastudování Janáčkovy opery. Po onemocnění a posléze předčasném odchodu O. Bohuňovského převzala vedení souboru režisérka I. Švandová-Koutecká a od roku 1995 mladý dirigent, absolvent brněnské JAMU, P. Šumník. Ten pokračoval v umělecké náročnosti nastavené O. Bohuňovským v interpretační i dramaturgické linii a pod jeho pětiletým vedením získal operní soubor Slezského divadla vysoký standard a vynikající pověst, podpořenou řadou ocenění na třech ročnících Festivalu hudebního divadla Opera.
Šumník především doplnil soubor o nové pěvecké síly a zvýšil uměleckou náročnost v požadavcích na orchestr i sbor, který po léta v Opavě velmi úspěšně a spolehlivě vede sbormistryně K. Peschaková. Tyto kroky mu umožnily nasazovat kromě běžných titulů i náročnější repertoár, jako Händelova Julia Caesara (1996), Pucciniho Bohému a Madame Butterfly, Orffovu Chytračku či Poulenkovy Dialogy karmelitek. Pro posuzování opavské opery je důležité si uvědomit, že se jedná o početně nepříliš velký ansámbl, který se během 90. let ocital na jedné straně pod ekonomickým tlakem na snížení nákladů na „náročnou“ operu, na druhé v neustálé konkurenci nedaleké Ostravy, která Slezskému divadlu odčerpává sólisty a vytváří i dramaturgický tlak na originalitu repertoáru. Na druhé straně je ovšem nutno vidět i kladné stránky tohoto sousedství, především v možnosti (a často i nutnosti) uměleckých výpomocí. I tak se ovšem od poloviny 90. let objevují hlasy po sloučení či případném zrušení jednoho z blízkých operních souborů. Je nasnadě, které z obou těles by bylo na řadě jako první. Od roku 1994 je zřizovatelem Slezského divadla Magistrát města Opavy a tamním radním slouží ke cti, že chtějí své divadlo udržet za každou cenu. Ta cena ovšem znamenala od 90. let stupňované požadavky na extrémní omezení uměleckých souborů, především kolektivních těles, s nímž byl P. Šumník nucen bojovat. Dokázal nalézt pro opavskou operu osobitou cestu v uvádění zajímavých, interpretačně náročných, ale zároveň schůdných titulů, jakým byly již zmíněné Dialogy karmelitek, Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky či Oldřich a Boženka I. Hurníka. Podobně divácky „riskantní“ tituly byly vyvažovány dvěma i třemi operetními tituly v sezoně a dalšími, převážně komickými operami (Rossiniho Lazebník sevillský, Donizettiho Don Pasquale, Smetanova Hubička, Dvě vdovy či Dvořákova Čert a Káča). S výše zmíněnými tituly (Oldřich a Boženka, Dialogy karmelitek plus Pucciniho Bohéma) hostovalo Slezské divadlo opakovaně na Festivalu hudebního divadla Opera a postupně získalo nejen řadu ocenění, ale i trvalý zájem pražského publika o vzdálený opavský soubor, který přiváží zajímavé tituly v kvalitním hudebním i pěveckém nastudování. Na tom se podíleli sólisté K. Hájovská, O. Procházková, Š. Maršálová, B. Zádrapová, V. Marek, P. Murcek, J. Tolaš, P. Schubert, cenní příchozí z východu K. Vovková a A. Vovk, kteří se záhy prosadili i v českém repertoáru, A. Proklov, Ch. A. Beha, hostující P. Kamas, J. Dvorský, E. Gazdíková, G. Kopperová, R. Novák, V. Kupka aj.
O spíše tradiční a konvenční inscenační podobu opavských inscenací se po listopadu 1989 starali režiséři F. Preisler, J. Andělová-Pletichová, J. Novák, J. Glogar, M. Dubovic, I. Švandová-Koutecká, B. Jansa, výtvarníci M. Víšek, R. Švecová, E. Zapletalová, A. Babraj, jako dirigent se vedle P. Šumníka uplatnil B. Vaňkát, K. Mládek a od roku 1993 R. Hein.
Příchod ředitelky S. Gapkové v září 2000 znamenal konec soustavné umělecké práce operního souboru. Již po roce odchází z opavského divadla P. Šumník a po období usilovného neklidu a nejistoty byl konkurzem ustanoven do funkce šéfa opery dirigent J. Snítil, jemuž ale nebyl dopřán ani rok a byl opět své funkce zbaven, aby posléze na místo šéfa opery přišel v červnu 2003 ostravský sólista D. Hrda. Tak časté střídání šéfů, navíc uprostřed sezony a bez zjevných i zjevených důvodů, umělecké práci operního souboru nikterak nesvědčilo a je zázrak, že si opavský soubor dokázal udržet i nadále přijatelnou úroveň. O neprůhlednosti uměleckého směřování svědčí například kuriózní fakt, že pod dramaturgickým plánem několika posledních sezon je podepsán tajemný Z. Smetana, o jehož osobě a existenci vedení divadla není schopno ani ochotno nic konkrétního sdělit, patrně se za tímto jménem skrývá kolektivní dramaturgická samovýpomoc. Jako dirigent zůstává v souboru nadále J. Snítil, který má nepochybnou zásluhu na kvalitním hudebním nastudování několika titulů posledních sezon (Verdiho Loupežníci, Smetanova Prodaná nevěsta, Moniuszkova Halka, Pflügerova Historie jednoho snu), kromě něho se nadále uplatnil i B. Vaňkát a hosté jako P. Chromčák, J. Krygel či D. Binetti (Belliniho Norma). Sólistický ansámbl obohatil příchod slovenské sopranistky K. Kramolišové, která slavila úspěch jako Amálie ve Verdiho Loupežnících a v minulé sezoně v titulní roli Belliniho Normy, za níž byla odměněna prestižní Cenou Thálie, v tenorových rolích na sebe v posledních sezonách výrazně upozornil M. Vojta, z dalších sólistů pak opětovně A. Vovk a K. Vovková, T. Janošová, O. Procházková, V. Marek, D. Hrda či hostující N. Nekrasov. Dramaturgicky pokračuje snaha o hledání neotřelé dramaturgie, významný počin představovala světová premiéra opery současného švýcarského skladatele A. Pflügera Historie jednoho snu v červnu 2004, či u nás nepříliš uváděná Belliniho Norma. Proti 90. letům se stále častěji prosazuje i na opavské scéně uvádění oper v originálních jazykových verzích, což je nepochybně podmíněno přílivem zahraničních pěvců. Opavský soubor si přes všechna omezení a zmatky posledních let dokázal najít a udržet vlastní cestu dramaturgické neotřelosti a vysokého pěveckého i hudebního standardu.