Scéna.cz 

Záskok – herecká maturita

Divadlo, jak už jistě víte, je živý organismus, eufórie premiér střídá jen zdánlivě klidnější praxe repríz. V rámci představení není žádné bohémství myslitelné. Naopak, vše musí fungovat jako hodinky. Jak už to bývá, pokazí se vše, co se pokazit může, ba i to, co vypadalo jako jediná jistota. A to mluvím jen o věcech. Ale co se stane, když některý z herců onemocní, náhle ztratí hlas. Odložit představení – říci divákům, kteří si mnohdy kupují lístky už půl roku předem, ať jdou domů? I to se občas stane, ale pracovníci divadla se snaží, aby k takovým věcem docházelo co nejméně. A tady přichází ke slovo ZÁSKOK. Situace, která pro příchozí diváky většinou znamená jen přečíst si na cedulce „V roli XX dnes hraje YY,“ je pro herce-záskokáře velmi razantní prověření jejich připravenosti, jakousi hereckou maturitou. Takové situace se samozřejmě nevyhýbají ani Městským divadlům pražským.

Umělecký šéf Petr Svojtka líčí s lehkým nadhledem každodenní rituál: “Každé ráno přicházím za tajemnicí divadla s dotazem –NĚ CO? A když řekne NIC, oddechnu si. Znamená to, že se ten den nic zvláštního neděje, všechno běží podle plánu, nikdo není nemocný, raněný apod.“ Jsou ovšem i situace, kdy taková idyla nepanuje. Právě v letošní sezóně došlo k situaci, kdy bylo třeba řešit hned několik záskoků v rychlém sledu. „Stalo se například, že Bára Poláková měla otřes mozku, což jsme se dozvěděli v 16.30. Večer se měl hrát Pan Kaplan, což je představení naprosto vyprodané. Volal jsem to režisérovi Mirkovi Hanušovi, navlékl jsem to tak, aby ho samotného napadlo řešení... On jako herec hájí heslo, když to jde, tak se hraje. A nabídl, že za ni zaskočí,“ vypráví Svojtka. Herec Jan Szymik byl v té době na scéně, a tak dodává: „Samozřejmě, že Mirek nemohl předstírat, že je blonďatá herečka. Takže vysvětlil divákům, o co jde, nasadil si před nimi paruku. Diváci se zpočátku uchichtávali, ale pak už to fungovalo naprosto přirozeně. I my herci jsme ho vnímali jako hezkou blondýnku.“ Ostatně, i za Jana Szymika Hanuš v představení jednou zaskočil. Nicméně, právě tento herec je „záskokářskou“ jistotou souboru. „Někdo není k záskokům disponován, úplně ho to paralyzuje, ale Honza Szymik je v tomto oboru mistr, myslím, že ho takové situace naopak stimulují“ tvrdí Petr Svojtka. To ostatně dokázal ve chvíli, kdy bezprostředně před několikadenním zájezdem na Moravu vážně onemocněl Aleš Procházka, který hraje jednu z velkých rolí v Hráčích. „Dozvěděli jsme se to den před odjezdem, v divadle se zrovna nachomýtl Honza Szymik a tak jsem mu tuhle možnost nadhodil...“ Herec se přes noc naučil text, cestou v autobuse se doladily detaily a druhý den večer se už hrálo v novém obsazení... Jan vzpomíná na tu situaci s úsměvem: „Pocházím ze severní Moravy a měl jsem na představení pozvány všechny příbuzné, takže pro mě byla hrozná představa, že pojedou zbytečně. To mě stimulovalo. Naučit se text není zase tak hrozné, herecká paměť je specifický fenomén, horší je vklouznout do už hotového představení. Měl jsem to štěstí, že v Hráčích normálně hraju menší roli a že tu hru i inscenaci dobře znám. Takže to nebylo tak hrozné. Největší kaskadérský kousek jsem ale zažil, když mě Petr Svojtka požádal, abych zaskočil v kladenské inscenaci, o které jsem nevěděl vůbec nic...To byl opravdu adrenalinový zážitek“
Svojtka si ovšem jako režisér také párkrát zahrál (např. ve výše uvedených Hráčích musel logicky zaskočit onu menší roli za Szymika), nicméně nerad: „Jako režisér samozřejmě nemám záskoky rád, a ty své už vůbec ne – myslím si, že to představení kazím.“