Scéna.cz 

Každá všechna jediná

Všechny ty, kteří včera odolali lákavému volání pražských plováren, rybníčků,fontánek a stinných hospůdek a přece jen zavítali na první festivalové představení, přivítala Adéla Stodolová se svou Jedinou a zároveň Každou, jejíž život nám ukázala od narození až po dospělost. Malá holčička se ocitne uprostřed světa, a tak si jej osahává, ochutnává, očichává, nasává ho všemi smysly. Najednou nahmatá i své nohy a rozhodne se zjistit, k čemu se používají. Naučí se chodit. Při svém prozkoumávání okolí najednou zjistí, že žije v šedivé, vystlané kleci. To se ovšem její hravé dušičce nelíbí, a tak se v hledání své osobitosti snaží dostat pryč. Marně. Tak si aspoň sní. To se pak může dostat jakkoliv vysoko, procházet se po obloze, chytat hvězdy.

Tak si spí a sní a přitom roste. Náhle si při vzdorovitém tanci vyhrne košilku a my zjistíme, že to už není holčička. A zjistí to i ona. Snaží se vypořádat se s tím probouzejícím se ženstvím. No, nejde jí to úplně snadno. Sama se sebou si hraje, rozkošnicky se protahuje, napodobuje dospělé, začíná si uvědomovat všechny křivky svého těla. Tu a tam do provokativních pohybů ještě pronikne dětská grimasa a jistá bezradnost, co si s tím svým novým já vlastně počít. Pořád je to ještě holčička, kterou ten okolní svět děsí. A tak se zase uchyluje do sebe, do svých snů, kde to voní, kde si bezstarostně tančí po louce a je sama sebou.
A najednou je z ní dospělá žena. A okolní svět na ni pořád tlačí, protože žít si jen tak, podle sebe se nenosí. Nosí se korzety konvencí a všemožných klišé. Teprve když je nekompromisně sešněrována, může z ní být teprve ta opravdová, dospělá dáma. Dáma s přísnou, uštěpačnou grimasou, kloboukem a vysokými podpatky. Tak se upraví, navoní a vydá se do toho „pravého světa, ale nějak se jí to pořád nedaří a taky se jí to nechce dařit. Její touha po individualitě a osobitosti je tak silná, že z ní začne doslova vyvěrat, kostice i šněrovačka prasknou a ona si téměř nahá zas odtančí na svou louku plnou vůní, chutí a barev. A je šťastná a sama sebou. Šťastná, protože sama sebou.
Nápad s pozadím, na které jsou meotarem promítány květy, šaty, lidé, s kterými dívka hraje, je neobyčejně vtipný a hravý. Souboj společenských konvencí s lidskou osobností je zde propracován do nejmenších detailů (zkoušení „dospěláckých klobouků v krejčovství).
Nedílnou složkou představení je hudba (kytara Pavola Smolárika a cello Anny Bubníkové). Hraje spolu s hlavní protagonistkou, stejně jako ona je něžná, vzdorovitá i bojácná, místy se vlní ve vášnivých španělských rytmech, chvíli je až bluesová. Často graduje jednotlivé situace a dotváří výrazový projev Adély Stodolové, který v sobě zahrnuje celou škálu mimických a gestických prostředků, kdy jimi přesně vykresluje jak svět malé holčičky, tak svět dospělé ženy.
A tak je celá inscenace plná poezie, něhy, ale taky hravosti, vtipu a ironie. Myslím, že velmi příjemné zahájení festivalu. Ti, co přece jen pražským hospůdkám neodolali, přišli o velmi inspirující zážitek.No nic, asi teď půjdu hledat někoho, koho pozvu taky na tu svou louku barev, vůní a snů.
Jitka Páleníková