Scéna.cz 

„Stoupání mě nějak netankuje,“ říká Michal Lang

Michal Lang je znám svým specifickým přístupem k režii. Jednoznačným odporem k jakékoli politické ideologii. Dokáže jasně a přesně formulovat své názory. Jeho vnímání okolí se zákonitě odráží v jeho inscenacích.
Při osobním setkání s ním zaujmou jeho velké dlaně, o nichž se nedá říci, že patří intelektuálovi. „Můj otec sice házel kladivem, ale zase pocházel z pražské intelektuální rodiny,“ upřesnil Michal Lang a dále uvedl: „Rodina mé babičky je z Litvy, maminka z rodu polských sedláků.“
Absolvoval DAMU v ročníku spolu s dramaturgyní s Markétou Bláhovou a herci Tomášem Pavelkou, Martinem Sitou, Klárou Polertovou-Trojanovpou, Jaroslavem Šmídem a Robertem Jaškówem pod vedením pedagogů Jaroslava Vostrého, Petra Čepka, Jana Nebeského, Jiřího Hálka a Věry Galatíkové.
Z předchozích angažmá uveďme např. – Činoherní studio v Ústí nad Labem, Činoherní klub a divadelní sdružení CD 94. Roku 1999 spolu s Danielem Hrbkem vyhráli konkurz na divadlo Labyrint, dnešní Švandovo, kterému již přes roku určuje dramaturgickou tvář. O jeho režijním přístupu, setkání s bývalou pedagožkou v roli herečky, vlivu funkce na člověka a zodpovědnosti, o tom všem jsme spolu hovořili včetně jeho názoru na svět.

Můžete prozradit nakolik Vaše režijní koncepce vypovídají o Vás?
Divadlo je součástí umění a světa fantazie. Samozřejmě odráží osobní postoje a subjektivní vnímání reality tvůrců. Zákonitě to ale nemusí vždycky znamenat, že to, co na jevišti vidíte, je „pohled do hlubiny duše režiséra“.

Ve vašem fantazijním světě – ve Vašich hrách ale převažuje absurdita, sex a morbidita?
Myslíte?

Vezměme například inscenace Tartufee a Den matky.
Pravda je, že se s tím někdy nepářem. Musím to ale uvést na pravou míru – některé nápady vznikají spontánně při zkouškách a pak jsou připisovány mně. Například když herec Jaroslav Šmíd vtrhne na jeviště v erotickém oblečku a začne mrskat Tartufa. Nejdřív jsem to tam nechtěl nechat a teprve později jsem s tím souhlasil.

A Den matky?
Pochopitelně vnímáme dobu a společnost, ve které žijeme a podle si vybíráme tituly. Vedeme dramaturgii divadla určitým směrem. Zrovna u této hry se dá říci – diagnóza rodiny jako diagnóza světa - tzn. rozklad vztahů v rodině a ve společnosti, radostná absence hodnot. A těší nás, že je o Den matky zájem, protože to dokazuje, že se v našich předpokladech v tomto případě nemýlíme.

Vaše poslední práce Studna světců – rovněž pranýřuje falešné až dogmatické náboženství a planou solidaritu mezi lidmi. V inscenaci jste na jevišti použil houpačku-lávku, která slepým hrdinům ztěžuje pohyb a podle mého působí rušivě.
Nedá se to jednoduše říci. Funguje to tam ve smyslu překážky pro člověka, který nevidí. Prostě takové kyvadlo. Dává hlubší smysl, když tuto překážku zdolává slepec, než když přes ni jde zdravý člověk. Hry Johna Millingtona Syngeho jsou dvojznačné. To znamená, že pokud je hra správně inscenovaná, divákovi smích mrzne na rtech. Jestli jste si všímal hlavně houpačky, asi jste neviděl vydařenou reprízu. Myslím, že teprve teď, když hrajeme pátou, šestou reprízu, začíná inscenace správně fungovat.

V jedné recenzi jsem objevil, že „Michal Lang se vydává za početnějším měšťanským obecenstvem“.
Jak je všeobecně známo - novináři mají potřebu škatulkovat. Čím je tvůrce dramaturgicky vyhraněnější, tím je pro ně srozumitelnější. Osobně jsem nikdy úzce vyhraněný nebyl. A tak asi nejsem pro běžného divadelního kritika tak čistě a krystalicky uchopitelný. Nejsem stoupencem ani projektů, ani úzce specifických a zaměřovaných dramaturgií, které jsou přitažlivé pro jednu vlivnou skupinu recenzentů a přitom se míjí s diváky. Navíc je tento druh divadla a divadelního inscenování chudý. Vždycky zahrnuje jen určitý aspekt života. Ale je dostatečně transparentní pro divadelního kritika, aby pochopil transparentně sdělované téma a nepřipadal si jako idiot. Něco jako červený hadr pro býka.
Pro mě je hra kvalitní, když má nějaké téma, které mě osloví. A to může být Shakespeare stejně jako Zabiják Joe Tracyho Lettse.

Můžete trochu rozebrat otázku témat z hlediska sebe? Jak Vás titul chytne, osloví?
Do jisté míry je to individuální a osobní věc. Když vyslovím nějaké téma nahlas, bude znít jako heslo. A v divadle se hesla dnes hojně používají. Vlastně ani my se tomu nevyhneme při různých zviditelňovacích akcích. Vliv reklamy je prostě všudypřítomný. Reklamní slogany jsou jako údery do hlavy. Jen si všimněte rozkazovacích způsobů typu: sleduj! udělej! musíš, které reklama hojně používá. To je přejaté z anglického jazyka. A my jako stádo posloucháme a děláme, co se po nás chce, ani o tom nevíme. Jako za komunismu… Vidíte, z nechuti k ideologiím se mi nechce vyslovovat nějaká témata a zatím jsem tady jedno vyslovil…

K formulování a utváření vedou zejména zkušenosti. Režisér Michal Lang prošel mimo jiné Činoherním studiem v Ústí nad Labem, kde se snažil prostřednictvím experimentálního divadla přitáhnout mladé publikum. V české premiéře zde nastudoval Witkiewiczovu hru Na malém dvorci. Dále na sebe upozornil především uvedením kontroverzní hry T. Lettse Zabiják Joe v Činoherním klubu v Praze. Rovněž významná byla jeho práce v rámci Letních Shakespearovských slavností – Jak se Vám líbí.
Osud jeho karty míchal tak, že se při práci setkal se svojí bývalou profesorkou – ve hře Studna světců režíroval Věru Galatíkovou. K tomu prozradil: „Počáteční rozpaky a respekt se rozpustily v krásné práci. Přece jen to nebylo včera, co jsem skončil vysokou školu. Po deseti letech mám snad už nějaké zkušenosti s herci vrstevníky i s těmi generačně staršími.“
Další neméně významnou etapou byla práce v Činoherním klubu. „Určitě to byla ta nejšílenější zkušenost, kterou jsem v životě mohl učinit. Ale nelituji.“

Po souboru CD 94 přišlo Švandovo divadlo. V žádném případě působení v tomto divadle nepovažuje za vrchol kariéry. „Takto já nepřemýšlím. Co se týče ambicí – jsme v Praze – ve Švanďáku. Co víc si můžu přát. Mě zajímá řešení problémů a proces inscenování. Stoupání mě nějak netankuje. Protože po každém stoupání přichází neodvratně klesání. To je jisté jako smrt a patří to k životu.“ Švandovo divadlo bere jako příležitost k soustředěné práci se zázemím a stabilními podmínkami.
„Máme k dispozici barák a úžasné divadlo se dvěma scénami. Kladou se na nás nároky, aby sem chodili diváci. Máme odpovědnost, která svazuje, ale i motivuje. Přemýšlíme o budování a potřebách souboru, o východiscích jaké divadlo chceme dělat, o kontextu našeho divadla mezi pražskými a českými divadly. To vše nás vychyluje jako ručičku kompasu k nějakému směru a to je zajímavé a dobrodružné.“

Pokud divadlo přirovnáme ke statku nabízí se otázka - Jak se cítíte jako šafář?
Procházím další životní etapou. Nejdřív mě okolí bralo jako Michala Langa, pak jako režiséra, a teď se na mě dívá jako na uměleckého šéfa. Nacházím se v určité roli a musím se s tím smířit, vyrovnat se s tím a hlavně nepodlehnout. Kdyby tomu tak nebylo, byl bych asi skutečně v prdeli.

Jaké jsou vaše filtry od vás k okolí?
Zásadní obranný filtr, že si danou situaci uvědomujete. Pokud to s Vámi začne smýkat, pak je dobrý mít kamaráda, aby řekl – nech toho, vole.

Co pro Vás představuje první čtená zkouška?
Je to takový rituál. Poprvé se všichni sejdeme a poprvé všichni slyšíme hru, přečtenou herci, kteří ji budou hrát na premiéře.

Jak se na ten rituál připravujete?
Prostě jako na začátek zkoušení. Do hlavy se mi dostane nějaká hra. Něco si o ní myslím, mám o ní nějaké představy. Postupně se scénografem, dramaturgem a dalšími skládáme daný obraz.

Slovo koncepce ale zavání trochu pojmem ideologie…
Člověk nesmí brát hru jako uzavřený systém. Inscenace má nějaká východiska – téma, obrazy a klíčové momenty, které jsou připravené. Při inscenování si raději necháváme otevřená vrátka. Prostor pro náhodu a pro fantazii.

Co režijní opotřebování? Vyschnutí nápadů, skluz k od údajného režijního rukopisu až ke klišé?
Chce to vnitřní svobodu. O tu se nesmí přestat bojovat. Zkušenosti vám dávají na jedné straně výhodu, že se s každým dalším inscenováním můžete dostat dál. Hloub. Ale k tomu je zapotřebí odvaha a na druhé straně schopnost nepřestat žasnout nad světem, ve kterém žijeme.
A taky: kdo neškatulkuje, může se napít z různých studní.