Scéna.cz 

Její pastorkyňa ve velkolepé scénografii

V Národním divadle v Brně byla ve středu 21. ledna 2004 uvedena inscenace Její pastorkyňa. Slavnostní představení se stalo operní událostí, neboť se uskutečnilo v den stého výročí světové premiéry díla, zároveň byl oficiálně zahájen hudební festival Janáčkovo Brno 2004. Při realizaci opery poprvé spojily síly dva subjekty -Národní divadlo v Brně a vídeňská Státní opera.
Inscenace měla ve Vídni premiéru již v únoru 2002. Na její realizaci se podílel mezinárodní inscenační tým v čele s proslulým britským režisérem Davidem Poutneyem, jenž je znám jako jeden z nejvýznamnějších propagátorů české opery ve světě. Vídeňská produkce Její pastorkyně zazněla v německém překladu Maxe Broda. Stala se doslova senzací a její brněnské uvedení (tentokrát ale v českém originálu) slibovalo nevšední zážitek.

Režisér Poutney se ve své koncepci pokusil dílo částečně zcivilnit (k čemuž mu dopomohly rovněž jednoduché kostýmy, jejichž autorkou je Marie-Jeanne Lecca) a vykreslit tak především vzájemné vztahy jednotlivých (i sborových) postav. Soustředil se především na důkladný rozbor jejich psychologie, jenž následně uplatnil v detailní práci se všemi sólisty i členy sboru. V případě vídeňského a nakonec i brněnského nastudování každá z postav získala velmi konkrétní, ostré rysy.

S tímto pozoruhodným režijním postupem podle mého názoru příliš nekoresponduje efektní scénografie. Tu pro inscenaci navrhl americký výtvarník Robert Israel. V prvním jednání, které se v Poutneyho koncepci odehrává přímo v prostředí mlýna (patrně „továrny“, v níž se „melou“ osudy všech zúčastněných), je na jevišti uprostřed mohutných dřevěných stěn postavena masivní mechanika mlýnského kola. To svými rozměry nahání až strach (a to se podle libreta jedná pouze o půllánový mlýn!). Prostředí mlýna patrně neopouštíme ani v druhém jednání. Místo zmíněného kola se objeví stěna z naskládaných pytlů (patrně obilí) s otvory pro vstupní dveře do domu a dvířky do Jenůfčiny komůrky (oba otvory jsou ale zvláštně postaveny v jedné rovině). Jednání třetí se odehrává na téměř prázdném jevišti, které ohraničují v obdélníkovém půdorysu jen již zmíněné dřevěné stěny. Je pozoruhodné, že se scénograf Israel snažil celý prostor jeviště postupně vyprazdňovat, znásobil tak napětí v průběhu celého přestavení. Celá scénografie ale působí snad až příliš velkolepě, čímž sice jde ruku v ruce s významem Janáčkova díla, ale již nikoliv s jeho niterným obsahem.

Hudební nastudování je tentokrát dílem dirigenta Jaroslava Kyzlinka, pod jehož vedením vystupují přední členové brněnského souboru a rovněž několik vzácných hostů. O slavnostní premiéře 20. ledna 2004 se v roli Jenůfy představila sólistka pražského Národního divadla Helena Kaupová, která má již s touto rolí bohaté zkušenosti ze své domovské scény (v ND dosud účinkuje v inscenaci režiséra Josefa Průdka z roku 1995). Její niterné ztvárnění role, s níž je po pěvecké i herecké stránce dokonale sžita, lze v mnoha ohledech označit za ukázkové. V celém prvním jednání, jež je zpočátku po inscenační stránce ve znamení odosobněného pracovního hemžení, působí Jenůfka v její interpretaci jako lyrické zjevení ze sna. K úplné dokonalosti chybí Kaupové už jen důslednější zaujetí pro srozumitelnost zpívaného slova.
Do role Kostelničky byla angažována proslulá německá sopranistka Anja Silja. Tato umělkyně dnes stojí na samotném konci své téměř padesátileté (!) pěvecké kariéry. Předvedla již jen náznak svého kdysi úchvatného dramatického hlasu. Nutno ale uznat, že vypjatý part stále zpívá s obrovským osobním zaujetím, její herectví je velmi sugestivní a z její interpretace role zvláště v některých scénách (závěr druhého jednání) doslova mrazí v zádech. Dnes již těžko ovladatelný hlas ji ale v mnohém limituje, pěvkyně má místy problémy s intonací (v nejdramatičtějších pasážích distonuje) a mnohdy se místo zpěvu omezuje na pouhé výkřiky, které jsou navíc podtrženy špatnou srozumitelností.
Do rolí nevlastních bratrů byli obsazeni Peter Straka (Laca) a Michal Lehotský (Števa). Straka disponuje lehkým, ve výškách ale pevným lyrickým hlasem velkého volumenu, který pozoruhodně kontrastuje s těžkopádným, kovově zvučným dramatickým hlasem Lehotského. V současné době je ve světě běžné, že jsou tyto role obsazovány pěvci podobných hlasových dispozic (Laca je obecně představován jako citlivý mladý muž a Števa naopak jako nevybouřený rozmazlený chlapec). Tato skutečnost je v opozici s českou tradicí, podle které bývá Laca obsazován pěvcem spíše dramatického hlasu (čímž bývá charakterizována jistá vnitřní rozervanost postavy) a Števa naopak pěvcem lyrického nebo charakterního oboru (čímž je zdůrazněn charakter rozmazleného „šohájka“). Obě varianty jsou podle mého názoru v ohledu na příběh a rovněž na hudební složku díla opodstatnitelné, vždy ale záleží na každém z interpretů, jakým způsobem se svou rolí naloží. V případě Straky se jedná po pěvecké i herecké stránce do nejmenších detailů propracovanou kreaci. Určitě by obstála na jakékoliv z prestižních světových operních scén. Lehotský disponuje rovněž pozoruhodným pěveckým materiálem, s nímž ale zatím na rozdíl od svého zkušenějšího kolegy nedokáže rozumně pracovat – mnohdy uplatňuje pouze jeho objem a sílu na úkor výrazu a srozumitelnosti zpívaného slova.
Příjemným překvapením premiéry se stala Marta Beňačkova, jako výborná představitelka stařenky Buryjovky. Režisér tuto roli koncipoval jako starší dámu, která má o věcech přehled (v prvním jednání pečlivě zapisuje do účetní knihy odvedenou práci dělníků) a rozhodně není stranou veškerého dění, jak obvykle tato postava v běžné inscenační praxi bývá. Není rozhodně bez zajímavosti, že Marta Beňačková v inscenaci nastudovala rovněž postavu Kostelničky, ve které se představila o druhé premiéře.
Tak trochu zklamáním se pro mne stal Jiří Sulženko v roli Stárka (režisérem byla tato postava prezentována jako jakýsi „vedoucí provozu“ ve mlýně, oblečený v pracovním plášti a působící dojmem nepostradatelnosti). Pěvec tentokrát neměl šťastný den a ani herecky nepůsobil příliš věrohodně.
V rolích rychtáře, rychtářky a Karolky spolehlivě vystoupili Richard Novák, Jitka Zerhauová a Yvetta Tannenbergerová. V případě těchto postav mne zaujalo jejich kostýmní řešení – rychtářka i Karolka jsou částečně (!) oblečeny po městském způsobu (jakoby chtěly za každou cenu být z města, ale přes veškerou snahu zůstávají v zajetí dědiny). Ve scéně, kdy pyšná rychtářka vyčítá Jenůfě její svatební šaty a víceméně pohrdá pány, kteří jednají podle módy, je tak pozoruhodně odkryta povrchnost a malost charakteru postavy.
V ostatních rolích vystoupili nadějná Andrea Priechodská, která ztvárnila postavu pasačky Jany (v původní verzi díla se ale jedná o pasáčka Jana), která se v Poutneyho koncepci stará v prvním jednání o houf malých dětí; a dále Daniela Straková-Šedrlová (Barena), Marika Žáková (Pastuchyňa) a Jana Iskrová (Tetka). V dobrém světle se ukázal celý pěvecký sbor, který nakonec se ctí zvládl také působivou, ale v prvním jednání přece jen komplikovanou choreografii Renata Zenelly.

Mezinárodní hudební festival Janáčkovo Brno 2004, který si připomíná 150. výročí Janáčkova narození a rovněž 100. výročí prvního uvedení jeho nejslavnějšího jevištního díla, byl touto koprodukční inscenací nakonec víceméně důstojně zahájen. S výkladem režiséra Poutneye sice lze v mnohém polemizovat, v Brně byla ale připravena inscenace, která nakonec zaujme alespoň sympatickou snahou o důkladné vykreslení psychologie jednotlivých postav.

Nemohu se ubránit dojmu, že jako celek je brněnská (resp. vídeňská) Jenůfka v zajetí vnější okázalosti.