Scéna.cz 

Constellations: Time for Sharing

Kostel se zvonicí, od něhož vedou schody na malé náměstí, které se má stát místem „poklidné siesty“ tří přítelkyň (Markéta Vacovská, Cécile da Costa, Kristýna Šajtošová), jak předestírá anotace v programu nové inscenace Spitfire Company. Co však je opravdu k vidění? Místo ospalého náměstíčka výhružný kruh ohraničený dvěma řadami zabodnutých šípů. První žena ve světlých květovaných šatech, která sestupuje po schodech, vztahuje ruce do výše, jakoby si něco vyprošovala od nebes. Doprovází ji jen tikání hodin odměřujících čas. Druhá žena v červených šatech mezitím vymezuje svým tělem kruh.

Vleže na zádech se posunuje dokola mezi řadami šípů. Obě se ocitají v neurčitém čase na rituálním území - mohl by to být neolitický rondel nebo střed osady nějakého zapomenutého kmene. Do kruhu vstupuje třetí žena ve zlatých šatech. Chtějí tyhle „šamanky“ snad vyvolat déšť? Jedna z žen se otřásá v křečích, svíjí se, chvěje, každý její sval, celé tělo pulsuje energií, která se v záblescích uvolňuje do prostoru a provokuje k odezvě. Úspěšný rituál si žádá něco víc než jen osobní „nátlak“ na transcendentno, je zapotřebí oběti. Proto se teď ukazuje jejich pravý účel. Šípy, které vysílá jedna z žen „probodávají“ celé tělo obětované Na oběti se podílí také třetí žena, která nechává „vystřelené“ šípy „pronikat“ do svého těla. Splnilo toto konání svůj účel? To se nikdo nedozví. V nástupu sevřený, v ostrých konturách modelovaný rituální děj se náhle rozbíjí. Zaznívá retro hudba, tango, ženy se na špičkách pohybují tanečními kroky. Posvátný čas se rázem přesmykne do přítomnosti. Ženy se zastavují, objímají se, vyměňují si něžnosti, tempo se zvolňuje a po vypjatých momentech se dostavuje klid. Zvonec ohlašuje klekání....

Předestřený „příběh“ je jen jednou z možností, jak také by se dalo na Constelletions II nahlížet. Již užívané a zcela nové pohybové vzorce jsou zakomponovány do fascinujících obrazů, které s rozdílnou intenzitou atakují naši imaginaci a s nimiž se v hloubce nějakým nevysvětlitelným způsobem identifikujeme. Přímo fyzicky pociťujeme, jak nás ženy zasahují šípy, jak z nás „vydobývají déšť“, jak jsme jim blízko v minutách ztišení.

Tvůrci a tvůrkyně ze Spitfire Company si nevystačili s estetickým formalismem, k němuž by dokonalá profesionalita tanečnic i vizuální podoba scény mohla svádět, ale zacílili přímo na niterný všelidský prazáklad...