Labutě s vášněmi
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekVyvrcholením letošní sezóny přenosů baletních představení do kin z londýnského Royal Opera House byla světová filmová premiéra zcela nového Labutího jezera. Na Dowellově inscenaci, která se udržela v repertoáru Královského baletu po dlouhých třicet let, stihla vyrůst nová generace tanečníků i diváků. Ti všichni si podle slov ředitele Royal Ballet Kevina O´Hare zaslouží změnu, jejíž realizací byla pověřena dvojice vynikajících tvůrců - mladý choreograf Liam Scarlett, jež prokázal své schopnosti již několikrát –například inscenací baletu Frankenstein a renomovaný divadelní výtvarník John Macfarlane, jež zde mohl uskutečnit svůj životní sen a propůjčit Labutímu jezeru podobu, kterou si vytvářel v mysli během života.
Liam Scarlett se nijak nezpronevěřil svým předchůdcům Petipovi a Ivanovovi, zachoval vše, co činí z Labutího jezera kultovní dílo baletní klasiky, a co ohromuje diváky po více než století, ale doplnil a rozšířil choreografii a děj o vlastní nápady, které jej dovolují chápat ještě v jiném, hlubším kontextu.
Dovysvětlil příběh o úvodní snovou scénu, v níž se přímo ukazuje jak čaroděj Rothbart (Benneth Gartside) ze zášti proměňuje princeznu Odettu v labuť. Balet zasadil do reálného historického času – konce 19. století, místo ale nekonkretizuje, možná nějaký německý státeček ale mohl by to být i carský dvůr. Jeho osazenstvo tvoří důstojníci a kadeti v tmavých uniformách - i princ Siegfried (Vadim Muntagirov) zapadá do tohoto stylu a dámy v biedermeierovských světlých šatech. Jen ovdovělá královna (Elisabeth Mcgorian) v nádherné róbě patřící minulosti se trochu vymyká tomuto pojetí. Místo princova otce zaujal čaroděj Rothbart, který na sebe vzal lidskou podobu, prozrazuje ho ale jeho kamenná tvář, černý hábit a manipulativní chování vůči lidem okolo. Výraznější pozici získala postava princova přítele a ochránce Benna (Alexander Campbell), po jehož boku se několikrát objeví dvě mladší princovy sestry. Jim přidělil Liam Scarlett jiskřivé pasáže, brilantně provedené Akane Takada a Francescou Hayward.
Do hlavní dvojrole Odetty a Odilie obsadil Marianelu Núñez, (přenos 12. 6. 2018) na rozdíl od éterických, takřka transparentních ruských primabalerín, tanečnici nemenších schopností avšak ženu z masa a krve, která neprohýbá paže do neskutečných úhlů jako křídla ale několika „úspornými“ vtaženími dociluje téhož. Princ se setkává s jejími emocemi, s temperamentem, daným jejím jižanským původem, s energií geniálně přetavenou v něhu a lyričnost pohybového výrazu. jíž ale lze pod nimi vytušit, o to jsou svůdnější a nebezpečnější. City jsou pak na obou stranách více psychologizovány, vycházejí z nitra, nejen z povrchních grimas a gest. Protikladná role černého čarodějova přeludu Odilie s jejím suverénním energickým projevem už tuto subtilní sebekontrolu nevyžaduje, zde může Marianela chce-li čerpat přímo ze svých kořenů.
Ikonické sbory labutí oděných opět do tradičních tutu jsou několikrát přeformovány do trojúhelníkové struktury připomínající letící hejno ptáků, která se brzy opět vrací k původnímu symetrickému dělení v zástupech.
Posledním obrazem, v němž kletba byla zrušena a princ drží v náručí mrtvou princeznu Odettu, udělal režisér za příběhem logickou tečku.
Cokoliv - větší soudržnost dějové linie, úprava choreografie a její občerstvení o nové úseky nebo doplnění čtvrtého aktu by ještě zcela nenaplnily záměr vytvořit „opulentní představení“ hodné Royal Opera House jak požadoval Kevin O´Hare kdyby nebyly spojeny s jistou vizualizací. Již bylo zmíněno historické prostředí, v prvním aktu při oslavě princových narozenin je to zámecký park s pozlacenými mřížemi brány, potemnělá černomodrá krajina se skalním útesem a jezerem, kam přilétají labutě. Po tomto uměřeném prostoru přichází pompézní obraz slavnostního sálu s monumentálním ústředním schodištěm, po němž sestupují účastníci plesu – královna a její společník čaroděj Rothbart, Benno a princovy sestry, čtyři cizí princezny, z nichž si má princ vybrat nevěstu, dvořané a nakonec samotná Odilie. Závěsy vytkávané zlatem, lesk svící v pozlacených svícnech, zlato se blyští i na nákladných robách a oděvech tanečnic a tanečníků, poprvé probleskne sem tam i červená mezi barevným spektrem sestaveným převážně ze škály hnědých a okrových odstínů.
S touto revitalizací Labutího jezera je zajisté vedení ROH uspokojeno právě tak jako milióny diváků ve všech koutech světa, kteří mohli shlédnout přenos z Londýna. Přestože se Labutí jezero neobjevilo v programu příští filmové sezóny´2018 ROH, doufejme že organizátoři jej tam ještě dodatečně zařadí, aby si jej mohli opět vychutnat ti, kteří jej už jednou zažili jako i ti, co jej dosud neviděli.
TIP!
Časopis 13 - rubriky
Časopis 13 - sekce
DIVADLO
Gogolova Ženitba se vrací do NdB
Úředník ve vysoké funkci Ivan Podkolesin ve zralém věku po zralé úvaze pomyslí na manželský stav. Ale nebýt je celý článek
HUDBA
Habana Social Club poslední jízda v Praze a Brně
Skvělá hudba, vášnivý tanec a jedinečný příběh života na karibském ostrově. Hvězda kubánských nocí, skupina Ha celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Unikátní kolekce tvorby Toyen v Ostravě
Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO), příspěvková organizace Moravskoslezského kraje, ve spolupráci s Gal celý článek