zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Proces pro znalce

Giovanni Rotolo a soubor Baletu ND

autor: Martin Divíšek  

zvětšit obrázek

Jako vyvrcholení letošní sezóny uvedlo Národní divadlo 13. června v české premiéře balet Maura Bigonzettiho Proces podle stejnojmenného Kafkova díla. (světová premiéra 2015) Takřka symbolicky ve Stavovském divadle nedaleko od míst, kde se
Franz Kafka narodil a kde žil. Přes toto pražské zázemí má téměř stol let starý román s tehdejší Prahou máloco společného a přesahuje daleko všechny geografické a časové hranice. Příběh bankovního úředníka Josefa K., který podlehne po marném boji justiční mašinérii, zaujal Maura Bigonzettiho už v mládí, přečetl jej od té doby několikrát. Zdál se mu velice divadelní a před očima mu vyvstávaly konkrétní obrazy. V určitém okamžiku se ve své životní situaci ztotožnil s osudem Josefa K. a rozhodl se, že Proces ztvární tanečním jazykem. Své rozhodnutí si potvrdil po zhlédnutí černobílého filmu Orsona Wellese, který ho inspiroval ve vizuální rovině i atmosférou filmů typu „noir“. Společně s Carlem Cerrim – scénografem, autorem světelného designu a video projekcí pak vytvořili multimediální dílo až filmového charakteru, které vtahuje diváka do magického světa, v němž vládne neosobní chlad a samota.

Hlavní hrdina Josef K. (Ondřej Vinklát) se v den svých třicátých narozenin dozví, že je obviněn ale nechápe z čeho a proč. Bigonzetti uvádí situaci vlastní postavou – Novinovou dívkou (Kristýna Němečková) osudovým předznamenáním toho, co Josefa K. očekává. Je zahalena do útržků novin, v pohybovém projevu připomíná orientální božstvo. Odkazuje snad na dnešní média, která mají podobnou neomezenou božskou moc jako byrokratický aparát. Vplíží se zadními dveřmi, když Josef K. spí, symbolicky jen za doprovodu zvuku mačkání papíru - právě pod tíží papíru - přeneseně informací v aktech a skutečně pod haldami papíru najde Josef K. svou smrt. Jako hudební doprovod používá Bigonzetti hudbu kantát 16. až 18. století a Goreckého Symfonii smutných písní. Její první věta doprovází obžalobu, kterou hrdinovi doručí tři policisté a 3. věta pak zní, když umírá. V protikladu stojí také melodická hudba Dietricha Bertexhudeho ze 17. století a chlad a anonymita společnosti, kde hrdina nemůže navázat žádné kontakty. Jako bezduché roboty sedí u stolů a pracují kolegové Josefa K. v bance, aniž by o něj projevili nějaký zájem. Jediným světlým bodem se zdá být milostný duet s ošetřovatelkou (Alina Nanu) někde v odlehlém koutě pod stohy spisů, které se posléze zřítí. Malý moment osvobození z nejasností a obav, asi jedna z nejjasnějších scén, vyjádřená ale stejně drsným a úporně konfrontačním způsobem pohybu jako v ostatních částech. Hrůzu nahánějí pradleny (Nikola Márová a ostatní), které obklopí v kruhu Josefa K. a drhnou kovovou tyčí valchu v pravidelném rytmu jako by ho chtěly dohnat k šílenství. O jeho osudu je však už rozhodnuto, jak naznačila Novinová dívka, když přivlekla ohromný kufr - již brzy se vydá Josef K. na cestu bez návratu. Hrůznost jeho situace věští i řvaní zvířat a zlé vlčí oči na černé stěně než se prostor promění v soudní síň. Josefa K, nezachrání ani advokát, ani ošetřovatelka, osvobození by ještě snad mohlo přinést umění zprostředkované malířem (Francesco Carpato). Ale je příliš pozdě. V černobílém představení se poprvé objeví barvy – červená stéká ze zadní stěny- krev Josefa K., která brzy poteče. V podivném procesu, kdy souzený neví proč je souzen a nemá od počátku šanci se obhájit, padl rozsudek smrti. Josef K. je udušen horou papíru – přítomnost Novinové dívky jakoby naznačovala, že média uštvala další oběť.... Biganzottiho choreografie v sólech, duetech a menších skupinách je syrová a drsná, místy až brutální. Sborové scény sugerují automaticky fungující ideologický a politický mechanismus, v jehož soukolí je jedinec drcen. Protože je děj značně komplikovaný a program neposkytuje podrobnější návod, může se stát, že ten, kdo nečetl Kafkův Proces nebo neviděl film Orsona Wellese, se bude v některých okamžicích cítit ztracen a jeho pozornost nebude tak soustředěná. Hrozivost tanečního příběhu a černobílá strohost scény a kostýmů by mohly na diváka působit velmi chmurně a temně. Z této polohy jej ale vyvádí fantazijní prostor video projekcí a barokní kantáty nebo Goreckého hudba, které ohlazují tvrdost, prohřívají mrazivost a vyrovnávají vše do naléhavého uměleckého díla, na které se hned tak nezapomíná.

www.narodni-divadlo.cz

24.6.2019 18:06:34 Helena Kozlová | rubrika - Recenze