Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Martin Tomsa: Člověk se musí hodně odtančit, aby přešel bludný kořen a osvítilo ho to…

autor: Scena.cz

S tancováním jsem začal docela pozdě, až v patnácti letech, kdy jsem šel na ostravskou konzervatoř. Předtím jsem nikdy balet nedělal, měl jsem jen nějakou hudební a pohybovou průpravu, hrál jsem šest let na housle a chodil na judo – tam to bylo o pohybu, rovnováze a dispozicích. Když jsem po čtyřech letech na konzervatoři odmaturoval, udělal jsme konkurz do Národního divadla v Praze, a tam jsem zůstal deset let. Pak jsem se rozhodl, že zkusím v tancování ještě něco na vyšší úrovni. Začaly mě bavit choreografie. Tehdy jsem se vrátil na Ostravsko, při ZUŠ jsem založil taneční skupinu a působil tam i jako pedagog. Rád na to vzpomínám, protože jsem tam měl super podmínky. Pak mě oslovil pan Hrda z opavského divadla, zda bych nastoupil nejen jako tanečník, ale i jako šéf baletu. Motivací bylo pozvednout prestiž opavského baletu, který tady v minulosti měl velkou tradici.

Jak to přišlo, že jste se rozhodl pro studium tance?
K tanci a pohybu jsme měl vždycky blízko. Ale nikdy mě nenapadlo, že bych to studoval. Rozhodla náhoda - byl jsem přihlášený na gympl, ale pak jsem se v novinách dočetl o divadle, a to rozhodlo.

Aktivní tanec je jedna věc, ale není automatické, že člověk začne dělat vlastní choreografie. Jak to bylo u vás?
Jako tanečník jsem zažil spoustu choreografů, v Národním mě tehdy přijímal Jiří Němeček, pracoval jsem i s panem Kyliánem, který je pro mě velký vzor. Stávalo se mi, když jsem slyšel nějakou pěknou hudbu, tak se mi nějak začala v hlavě vizualizovat. A to byl ten zlom.
Je to takový vnitřní tlak, pocit, že chci naplnit tu hudbu, která se mi zrovna líbí. Rád pracuji lidmi tak, aby se v tom cítili dobře. Vybíráme hudbu společně, protože nejde o to, že bych chtěl vyjádřit výhradně svůj pocit. U některých kolegů se někdy stává, že „zapomínají“ na diváky. Pak se stává, že je to sice zajímavé, ale nesrozumitelné, takže diváci už podruhé nepřijdou. Říkám tomu „Císařovy nové šaty“. Všichni tomu zatleskají ze slušnosti, ale nikdo tomu nerozumí. Přeju si, aby z toho každý divák něco měl, aby si labužil jak na oko, tak i na ucho.

Loni jste realizoval zajímavý projekt…
Do opavského divadla jsem vstupoval s tím, že zde budu realizovat taneční projekt – Biblické písně. Bylo to hodně těžké, protože jsou jen pro klavír a tenor. Jde tam především o vztah k Bohu. Když jsem to slyšel poprvé, měl jsem pocit, že po dvou prvních písní diváci přestanou vnímat. Myslím, že se nám společně s pěti tanečníky podařilo vytvořit myšlenku, která provází všech deset písní a zároveň udržuje diváka v určitém napětí.

Jak to dnes vypadá v baletním souboru a jaké jsou vaše bezprostřední plány?
Nyní už mám šest tanečníků. Minulou sezónu se dělal konkurz, nabral jsem mladé lidi z brněnské konzervatoře. Mám tu čtyři páry. Na balety velkých formátů jako je Labutí jezero nebo Giselle nestačíme. Můžeme si ale už dovolit jednodušší balety nebo taneční večery. Momentálně máme v plánu nazkoušet dějový balet Marná opatrnost. Dějový balet tu dlouho nebyl. Opavské divadlo si to po letech zaslouží. Premiéru plánujeme na 15. ledna 2006.
Myslím, že pro zdejší diváky je to pravé ořechové, to, co očekávají. Lidé si chtějí v divadle odpočinout a to znamená nepřemýšlet – proč a jak…

Jaký je váš vzkaz divákům, abyste je nalákal k cestě na představení?
Divadlo děláme pro ně. Přejeme si, aby si při baletu odpočinuli a odcházeli s dobrým pocitem. Pohoda je pro nás na jevišti další motivací.

Co pro vás znamená pohyb, balet?
Pro tanečníka, který už má něco za sebou, je to určité osvícení. Člověk si musí hodně odtančit, aby přešel bludný kořen a osvítilo ho to. Pak už nemá problém tančit, už je to krásné.
Ale je třeba vydržet psychicky i fyzicky. Není to vždy jednoduché.

1.10.2005 10:24:00 Josef Meszáros

TIP!