Scéna.cz 

Práce mě nikdy nepohltila

Otázka zda je pilná podle příjmení ji v žádném případě nevyvedla z míry. „Jak kdy,“ odpověděla Tamara Včeličková, personální účetní. Práci s lidmi považuje za zajímavou. Se všemi zaměstnanci divadla se setkává od prvého přijetí až po jejich odchod. Jinak se zabývá personalistikou, PAM, „Nenudím se a je to různorodé.“
Do Švandova divadla přišla na základě inzerátu po předchozí praxi ve zdravotnictví. O hercích říká, že i přes určitou možnou bohémskou výlučnost jsou „úžasní, ochotní a chápající.“ Neměla žádné obavy se s nimi ze začátku kontaktovat – „V nemocnici jsem přišla do styku s lidmi, co měli tituly před i za jménem. Díky praxi jsem neměla žádnou trému,“ prozradila Tamara Včeličková.

Divadlo chápe jako úplně jiný organismus než nemocnici. Ta je podle ní taková „suchá“. V divadle se jí pracuje skvěle. Toho, že se dala ke komediantům, nelituje. Kdyby prý měla jít na jeviště, asi by se rodina divila.
„Na jeviště bych možná vlezla. Obdivuji herce, co všechno musí umět, pamatovat si a dělat. Např. setrvat v jedné poloze velmi dlouho. Ve Znalcích leží Klára Polertová Trojanová na posteli a nesmí se hnout. Jenom představe, že mám stát ve frontě, ve mně vzbuzuje nervozitu. Při představení si všímám v uvozovkách maličkostí,“ řekla Včeličková. Kategoricky zamítla, že by se jí práce pletla do diváckého vnímání. „Pracuji sice se také jmény ale hlavně s čísly. Díky tomu mi vypadne všechno o každém zaměstnanci.“
Personalistika a účetnictví práce a mzdy zahrnuje nejen agendu s tím spojenou, ale i trochu výběr lidí. Když jí pod rukama procházejí konkrétní částky, tak ji to prý nechává klidnou. Horší je, když se nad tím zamyslí z hlediska systému, to se pak „jako holka platonicky vzruší“ a okolí se nestačí divit, jak se rozčílí. Osobně nechápe, proč se dělá tabulková reforma, když ve státní pokladně nejsou peníze. „Stávající systém je nemotivující. Člověk po škole bude čekat až deset let než bude mít deset tisíc?“

Na závěr uvedla, že se jí daří dělat profesi tak, aby ji nepohltila. „Mohu být v kanceláři třeba dvanáct hodin, ale když sejdu do kavárny, je vše pryč. Být v divadle beru jako velké štěstí. Asi jsem si to přála celý život,“ uzavřela Tamara Včeličková.