Scéna.cz 

Švandovo divadlo – ráno, v poledne a večer

Kolem Švanďáku chodím denně, protože bydlím za rohem. Chodím tam ráno, odpoledne, večer i v noci. Chodím tam už pár (nebo hodně) let. A pamatuju si „atmošku“, jaká tu bývala kdysi, pak i dnes.
Ráno stojíc na zastávce tramvaje, ještě očima rozespalýma koukám, cože to dnes budou hrát… a pozoruju, jak do divadla spěchají ti, které na scéně neuvidíte…
K večeru, když se vracím, je tady už mnohem větší rušno. Je otevřená pokladna, a mnohdy se v kavárně pořádá nějaká akce navíc.

Kolem sedmé visí kolem divadla hrozen lidí, a hned poznám, jestli je tu dnes Klub mladého diváka, jestli se sem přišlo na muziku nebo na vážné divadlo.
Nedávno tady byl opravdu kotel – to když se tu pořádal festival FAMU. To bylo najednou centrum uměleckého a společenského života! „Bylo to opravdu hustý“ – vzduch ztěžklý podezřelými vůněmi a vzhled mnohých umělců přiměl mnohé důchodce, aby raději přešli na druhou stranu ulice. Pro jiné tato tvůrčí atmosféra přímo lákala k tomu, aby se do ní ponořili a náležitě si ji vychutnali.
Někdy se mi zase stalo, že jsem jen tak, na ulici před Švanďákem potkala dánskou dramatičku Nicoline Werdelinovou, kterou dobře znají v její vlasti, ale tady se může pohybovat zcela anonymně. To Annie Girardot to tak lehké neměla…
A pak ta večerní atmosféra – před sedmou se lidé nahrnou, a pak najednou divadlo jakoby ztuhne. Poslední opozdilci přibíhají… a pak je klid. Děvčata-uvaděčky si u stolečků ve foyeru studují na zkoušku, inspektorka hlediště si konečně může dát večeři…
V baru je poměrně klid, ale úplně prázdno tu není nikdy. O přestávce se na chvíli lidé vyvalí do ulice a zahalí ji oblakem dýmu z cigaret… Po představení (mnohdy do časných ranních hodin) se pak v klubu povídá, popíjí, řeší. A vždycky je tu také nějaký pes! Ti, kdo chtějí nasávat divadelní atmosféru, by si rozhodně neměli nechat kavárnu Švandova divadla ve večerních hodinách ujít. Vždycky tu totiž můžete najít někoho z velkého světa divadla…a taky asi deset druhů káv a všelijaké jiné dobroty.
A když potom vyjdete do smíchovské noci , už to zdaleka není to, co kdysi – šedivý Smíchov totalitních let. Už je to místo, kde můžete potkat spoustu kouzelných, krásných, ale i úděsných věcí. Na jaře i v létě tryskající fontánu na náměstí, ozářenou desítkami světel, teď v zimě stovky žároviček odblikávajících čas do Vánoc. Ale třeba taky notně unaveného bezdomovce či prostého opilce, vyspávajícího kdesi v koutku, kabát pověšený na refýži či zpola vykuchaný ušák, který sem přinesl bůhvíkdo bůhvíodkud.