Scéna.cz 

V zákulisí…

V zákulisí najdete spoustu kouzelných věcí…z dálky do vypadá skutečně, zblízka vidíme, že není všechno zlato, co se třpytí, že báječná hostina může být celá z malované sádry, že nebezpečná bomba je jen halda dovedně slepených kousků papírmaše. Ještě že tu pobíhá skutečný pes, jakýsi maskot kulisáků a jevištních techniků, kteří tady vládnou.
Ten, který dává pokyny, který vždycky ví, co je potřeba, je Jiří Smolka.
Tak mu dejme slovo:
Jmenuji se Jiří Smolka, jsem jevištní mistr Švandova divadla a šéf techniky v jedné osobě.
K divadlu jsem se dostal v době civilní vojenské služby. Předcházel tomu ve škole Klub mladého diváka, předtím jsem dělal v různých technických oborech. Dělat jevištního technika, mistra znamená znát několik profesí a oborů najednou – jsem tedy něco jako Ferda Mravenec – práce všeho druhu.

Jsem tady ještě od do starého Labyrintu, zažil jsem jeho vrchol i pád Labyrintu, a zažil jsem dobu temna. Jako řadový technik jsem neměl žádné slovo – ale potřebovali někoho, kdo to divadlo znal. A já jsem měl ten barák prolezlý ze všech směrů. A tak jsem pak začal pracovat i na obnově divadla.
Jak se lišil starý Labyrint od nového Švandova divadla?
Dnes je to barák nabitý nejmodernější technologií.
Starý Labyrint byla v podstatě stará škola, ruční tahy, vyvážené závažím. Bylo to jednodušší. Dnes tady máme počítač, který ovládá 18 motorových tahů, když se to kousne, je po legraci. V půlce představení to není moc vítané... Už se nám to stalo, ale naštěstí je tu i záložní počítač, takže se nám to podařilo dám dohromady tak, že diváci nic nepoznali.
Na druhé straně ruční tahy neumí tolik triků a tolik fórů jako ten počítač, kde se dají se dělat neomezené pohyby věcí v prostoru, když funguje třeba osm tahů najednou, každý jinak, to by se ručně těžko podařilo.
A jak se připravuje technický scénář pro představení?
Úplný počátek je, že se sejde výtvarník, režisér, vedoucí provozu, jevištní mistr a další funkce, které mají něco společného s celkovou scénou a chodem a začne se vymýšlet. Udělá se návrh hry, přijdou lidi z dílen, který mají zkušenosti s realizací myšlenek výtvarníků, vedoucí provozu a jevištní mistr si korigují věci, které jsou v divadle technicky možné.
Ze zkoušek pak vyplývají různé věci, co se bude kde a jak dít. V podstatě se to dává dohromady den po dni. Ve finále se to začíná ladit, aby ta ozubená kolečka do sebe zapadala, aby se stroj rozjel, aby to mělo tu výslednou tvář.
Jak je to s fundusem?
Sice tu nějaký fundus zbyl – máme sklad v Preslově ulici, takže něco sebraly povodně – překvapila nás spodní voda. Něco ale zbylo, takže i po těch letech se setkáváme s některými starými věcmi – říkám, že třísky mám ještě z dob dávno minulých…

A máme tu druhého pána, jehož divadelní historie je neméně zajímavá… Tomáše Listíka
Jsem Tomáš Listík, jsem zástupce jevištního mistra. Do Švandova divadla jsem přišel s ředitelem z CD 94, kde jsem nastoupil v 98 roce na civilku a pak jsem tam zůstal na živnost. Když se to tady rozjíždělo, přešel jsem sem společně s herci.
Takže můžete srovnávat malé nadšenecké divadlo a divadlo-instituci…
V CD to bylo o něčem úplně jiném. Byla to parta mladých lidí, kteří se starali úplně o všechno. I já jsem tam dělal úplně všechno - přišli jsme, postavili jsme si scénu, pak jsme si po sobě vytřeli, dělal jsme inspektory hlediště, trhali jsme a prodávali lístky, byli v šatně. Taky jsme vyráběli rekvizity, a samozřejmě všechny kancelářské práce. Celý provoz divadla zajišťovali tři lidi v kanceláři a tři technici.
Je jasné, že hlavní ruch nastává před představením, když se staví scéna. Ale jak ty věci udržujete?
Jedna věc je práce při představení, ale samozřejmě potřebujeme prostor k udržování rekvizit.
A přiznám se, že na to moc času nemáme. Fungujeme na dvou scénách zároveň, je nás na to deset kulisáků, máme tedy spoustu práci se samotným provozem. Takže většina věcí se dodělává při stavbách, na jevišti. Malé dodělávky zvládneme sami, když je nějaký zásadní problém, tak se to nechá odvést do dílen do Mochova. To je náš servis, kdykoli něco potřebujeme, přijedou, když je potřeba, udělají nám zakázku i do dvou dnů.
Myslím, že tahle práce je náročná nejen fyzicky, ale psychicky. Je to tak?
Je to obojí – když se něco stane, my dva neseme odpovědnost, průšvih je na nás. Vzpomeňte si na tu situaci, kdy spadla na Ivu Janžurovou na jevišti kulisa, odnesl to jevištní mistr, vedoucí provozu. Protože ten ručí za to, aby bylo všechno v pořádku. Ručí za životy a zdraví svých lidí.
Někdy se dělají fóry, třeba padající kulisa. Musí to být bezpečné, proto je třeba to přesně propočítat, aby to spadlo ve správném úhlu , přesně na centimetr. Někdy máme ve hře kousky, že mráz běhá po zádech. A někdy jsou tyhle věci i hodně náročné na technologii.
Myslím, že dnešní divadlo doplácí na to, že televize a film táhnou lidi víc. Je to prostě zápas. Musí se to dohánět tak, že je nalákáme na to, co v kině neuvidí. Proto to vymýšlení různých efektů.
Zatímco povídáme s jevištními mistry, na jevišti už ostatní kouzlí vrak korábu, který ztroskotal v Bouři…A tak už jen chytám pár z těch, kteří hned neuprchnou a řeknou mi o sobě pár slov.
Je tady Marek Novák, známý po pražských divadlech jako Bóďa (zákulisí pražských divadel zná jak své boty - za 10 let prošel Rokokem, Státní operou, Kongresovým centruem, Archou, Divadlem Bez zábradlí. A teď mu do sbírky přibyl Švanďák.
„ Vždycky mě na divadle bavilo to, že je tam dobrá parta lidí. Je vedlejší, že se tam člověk fyzicky a někdy i psychicky unavíte, protože ti lidi okolo to neutralizujou,.“

Já tady Petr Masopust, technik.Ve Švandově divadle je od začátku, předtím má ještě zkušenost z Nové scény a Stavovského divadla. Mezitím se živil malováním obrázků (úspěšně je prodává i do ciziny – ale ve Švanďáku zatím vystavovat nechce, i když mu to bylo nabídnuto). Jak práce v divadle tak obrázky jsou pro něj hobby.
Ptám se na veselé historky. Nejprve je mi odpovědí lakonické:
„Každý den se tu stane veselá historka, a někdy jsou taky veselé hysterky…“
Ale přece jen je veselá historka našla:
„ když jsem jako nováček dělal poprvé hru Zabiják Joe, je tam takové divadelní kouzlo, kdy Tomáš Pavelka vyrazí dveře, které jsou zamčené. Je to udělané tak, že na druhé straně jsou jen zarygrované a vypadá to, že jsou zamčené zepředu. Já jsem si o přestávce, neznalý ještě triků a dekorace, těsně předtím, než měl Tomáš vyrazit dveře, nevšiml, že je to potřeba, aby to bylo odvrtané, tak jsem přišel s vrtačkou a zavrtal jsem to. Takže Pavelka nakonec nevyrazil dveře, ale musel lézt přes kulisu.“
V Ženitbě se zase stalo, že jsem si nechtěně zahrál. Je tam chvíle, když „jako“ padá dekorace. Když jsem ji chytal, utrhl se hadr, který byl na ní a já jsem ho do konce hry to musel držet. Stál jsem vedle portálu u dekorace, diváci se tomu smáli a mysleli, že to je opravdu role.
Líbí se vám tyhle příhody - tenhle životní styl . Většina kluků a pánů (sem ještě ženský živel nepronikl) se za kulisy dostala přes civilní vojenskou službu a nakonec je divadelní atmosféra pohltila tak, že zůstali.
Tak, jak to říká jevištní technik Honza Votlučka: „Baví mě divadlo, ten divadelní vzduch.“