Scéna.cz 

O tajemném a vzdáleném divadle

Kolem Švanďáku chodím denně, protože bydlím za rohem. Chodím tam ráno, odpoledne, večer i v noci. Chodím tam už pár (nebo hodně) let. A pamatuju si „atmošku“, jaká tu bývala kdysi, pak i dnes.
Tak kdysi – Smíchov byl šedivý, a zdálo se mi to na kraji světa. Poslední lidská zastávka se mi zdála na Újezdě. A pak se šlo pěšky až k Realistickému divadlu Zdeňka Nejedlého, které trčelo v té pro mě nevlídné čtvrti. Kolem byly ulice nazvané Pavla Švandy ze Semčic, Elišky Peškové, ale vlastně to nikomu nic moc neříkalo. I tenkrát ale se tu hrálo zajímavé divadlo (třeba v režii L. Pistoria) a spousta excelentních herců. Pak pamatuju, jak se ke mně z dálky šedé zóny dostávaly informace o tom, že se tady odehrála premiéra kusu Daniely Fischerové, a hned po premiéře se to celé zrušilo a tajilo. V tu chvíli pro mě tohle divadlo začalo být čímsi tajemným, ale stále vzdáleným.

Koncem 80.let už jsem na Smíchově bydlela, a i když byl stále podobně šedivý, už mi přirůstal k srdci. Hned vedle divadla bylo OPBH, takže jsem střídavě chodila do divadla a střídavě do toho vedlejšího domu, abych zde vymáhala různé možné opravy našeho postaršího bytu. Přiznám se, že do divadla jsem chodila raději než na OPBH (i když i tady to bylo docela zajímavé absurdní divadlo).
A pak tudy začaly proudit dějiny – zažila jsem obě představení Res Publiky (nadšeně jsme jako spiklenci hltali revue, kde se buď skrytě nebo otevřeně objevovala jména, o kterých tehdy ještě nebylo radno mluvit – ať už šlo o prvorepublikové meziválečné období či mystický rok osmašedesátý). Scházela se tu tehdy společnost, kde se podivuhodně mísilo oficiální a velmi neoficiální divadlo. Když si dnes vzpomenu na ty občansky angažované večery, ve kterých se prolínalo divadlo s dějinami, na tu sametovou revoluci, kterou jsme tehdy tak silně prožívali a dnes už pro ni máme jen skeptický úšklebek, je mi to trochu líto.
Už je za námi i doba vzestupu Labyrintu, kdy v klubu divadla bylo možno narazit na Václava Havla, ale třeba i na Harolda Pintera (jejich podpisy mám ještě schované…).
A pak ta rychlá tvrdá likvidace divadla a pomalý rozklad nevyužívaných baráků.
Když jsem z různých stran slýchali zaručené zvěsti o tom, jak to tady bude a co tu vlastně bude (včetně podzemních garáží, krytů, kasina apod.), nevěřila jsem příliš, že tu ještě někdy bude divadlo. Takže teď, když už tu opravdu je (a hlásí nám to dokonce v každé tramvaji, která sem přijede), mám prostě radost. Je to taková radost divadelní…ať se stane, co se stane, prostě už tady to divadlo bude jednou provždy.