Scéna.cz 

Flamenkový král a kytarista Paco de Lucia

Jeden z největších žijících světových hudebníků, fenomenální španělský kytarista Paco de Lucia, se vrátí 26. června do Prahy. Na pódiu velkého sálu Lucerny ho doprovodí výjimečná sedmičlenná skupina, v níž vynikají především strhující zpěvák Duquende a virtuózní tanečník Farruco, vnuk největšího romského tanečníka El Farruca, zakladatele legendárního andaluského tanečního rodu. Letos pětašedesátiletý Paco de Lucia flamenco proslavil po celém světě, aniž by ho zbavil andaluské identity a syrového temperamentu. I ve velkých koncertních síních dokáže navodit intimní, emocemi praskající atmosféru, vystupňovat ji do hraničních mezí smyslnosti a v posluchačích zapálit oheň. Paco de Lucia natočil celou řadu vynikajících desek, mimo jiné s kytaristou Larry Coryelem nebo pianistou Chickem Coreou. Koncertní spolupráce s kytarovými velikány – Johnem McLaughlinem a Al Di Meolou - a jejich živá alba patří k vrcholným instrumentálním zážitkům 21. století. Mistrovská kytara Paca de Lucii zní také v mnoha filmech Carlose Saury a můžeme ho vidět a slyšet i ve Vicki Cristina Barcelona v režii Woody Allena. Je držitelem několika čestných doktorátů na prestižních hudebních universitách a v rodném městě Algeciras poblíž Cádizu mu místní postavili sochu.

Francii symbolizuje šanson, Ameriku jazz a blues, Afriku bubeníci a sluncem rozpálenou jihošpanělskou Andalusii flamenco. Spisovatel Federico García Lorca o něm napsal: „Pro nás Andalusany zřídka existuje střední poloha. Andalusan se buď dovolává hvězd, nebo líbá prach na cestě. Střední polohu nezná. Tu prospí. Nejsilnějším rysem našeho flamenca je patos ukrytý v písních cante jondo, který ale může být neznalému k smíchu.“ Flamenco představuje dokonalý hudební hybrid se zastřeným původem, bohatým na vnější vlivy: arabské, indické, středomořské, africké nebo kubánské. Svobodomyslnost s hrdostí mu do kolébky vložili především Romové a milostnou poetiku, hlubokou vroucnost a stesk sefardští Židé. Zatímco zpěváci a tanečníci do flamenca otiskují vlastní osobnost, přemítání o životě a nahlížejí tak do své duše, kytaristé sdělují, co v ní našli.
Paco de Lucia pochází z hudební rodiny a vlastně se jmenuje Francisco Sánchez Goméz. Od útlého mládí patřil k vyhledávaným kytaristům a v jednadvaceti letech začal doprovázet nejlepšího zpěváka 20. století, živelného romského rebela El Camaróna de la Isla. Natočili spolu deset zásadních alb, a když El Camarón v roce 1992 zemřel, flamenco díky oběma už dávno překročilo hranice Španělska.
Paco de Lucia tehdy prohlásil: „Když jsem byl mladý, uvědomil jsem si, že flamenco je jazyk, jehož slovník má deset slov. A moje teorie byla, že se dá rozšířit, aby jich měl tisíc, pokud se dodrží jeho duch, esence, charakter, osobnost." Jako první pak flamenco uvedl do divadelních sálů, spojil se s doprovodnou skupinou, jejíž rytmiku tvořil do té doby neznámý peruánský cajon a zanesl do něho klasiku, latinskoamerické rytmy a jazzovou improvizaci.
Dosud poslední album Cositas Buenas vydal před šesti lety a ze záznamu tu zní cante jondo El Camaróna, který si na sklonku života vychoval nástupce: Duquende je dnes všeobecně považován za neméně fantastického a vlivného zpěváka. Pětačtyřicetiletý hlasový fenomén s Paco de Luciou spolupracuje od roku 1997.
Tanečník Farruco je vnuk největšího romského tanečníka El Farruca, zakladatele legendárního andaluského tanečního rodu. Tančí s neuvěřitelnou virtuozitou, něhou i tragičností. S pronikavým pohledem a vražedným úsměvem připomíná přírodní úkaz. „Dva a půl tisíce lidí v sále přestalo dýchat a s vypětím všech sil pozorovalo démonické pohyby jeho těla a tleskání dlaní. Připomínal tornádo, divoké andaluského býka, surový diamant z dědictví velké El Farruca,“ napsal o něm španělský tisk upozorňující rovněž na fakt, že podobně jako Paco de Lucia dokázal uvést do harmonické rovnováhy respekt k flamencové tradici a uměleckou svobodu.