Scéna.cz 

Kočky v Brně: Jde to i bez kožíšků!

11. května měl v brněnském Městském divadle premiéru slavný muzikál Andrewa Lloyda Webbera CATS neboli KOČKY, který se po české premiéře v roce 2004 (v pražském Divadle Milénium) dočkal zcela inovativního zpracování, a to i ve světovém měřítku. Inscenátorům bylo sice již dříve umožněno vzdálit se od kanonické verze režiséra Trevora Nunna a scénografa Johna Napiera, na níž už je opravdu znát, že patří do minulého století (premiéra 1981), ale Brněnským se naskytla unikátní možnost zcela opustit kočičí stylizaci představitelů a vydat se vlastní divadelní cestou. Tým pod vedením režiséra Stanislava Moši inscenací prokázal, že tento muzikál bez sebemenších problémů funguje i bez chlupatých kostýmů a výrazného líčení; možná by se dalo říci, že tak funguje ještě lépe.

Webberův muzikál podle knihy T. S. Eliota Old Possums Book of Practical Cats z roku 1939 přivádí na scénu pestrou skupinu kočičích postav, z nichž jedna může během slavnostní sešlosti získat nesmrtelnost; nedá se tedy mluvit o dramatu v tradičním slova smyslu, spíše jde o defilé charakterů, které se představují ostatním jako ideální kandidáti na nový život. Novátorská výtvarná stylizace i režijní koncepce nejdou proti tomuto schématu, naopak s ním ve svém výkladu překvapivě souzní - inovované Kočky představují bohémskou, mírně dekadentní společnost, která se sejde na večírku kdesi v luxusním bytě. Všechny postavy jsou obdařeny černými karnevalovými škraboškami, které jim dodávají patřičně tajemný vzhled, a jejich kostýmy v jednotlivých prvcích oscilují mezi punkem, šantánem i noblesou britských gentlemanských klubů v souladu s charaktery postav. I v pohybové stylizaci jsou kočky civilnější; ne, že by se protagonisté kočičích pohybů zcela vzdali, ale rozhodně jsou vedeny spíše v rovině pružné elegance, střídmé živočišnosti a koketní vyzývavosti, která značně nonkonformní party sluší. Kočičí svět tak explicitně znázorňují pouze projekce Petra Hlouška (protagonisté působí dojmem, jako by vrhali na zeď kočičí stíny) na horizontu víceméně prázdné scény (na níž stojí pouze několik křesel a praktikáblů, zlaté sošky dvou koček a vlevo scénu uzavírající, neonem ozářený kiosek), která ansámblu umožňuje početné taneční výstupy.

Vynikající výkon v premiérovém uvedení podala zejména Alena Antalová jako Grizabella, jejíž píseň (a pravděpodobně nejznámější hit celého muzikálu) Memory, v použitém básnivém překladu Michala Prostějovského nazvaná Vzpomínky, doslova překypovala emocemi. Rozhodně stojí za zmínku i Dušan Vitázek jako velmi přesný, temperamentní a výbušný Rambajz-tágo a Aleš Slanina v roli Rozumbrada. Pro ilustraci režijního posunu dodejme, že tihle dva si bujarý večírek opravdu vychutnávají včetně náruživého šňupání kokainu. Výkon ostatních premiérových účinkujících personálně náročného obsazení (25 sólistů, většina v alternaci, o dětských rolích nemluvě) by se dal označit jako velmi solidní, i když by se našlo i několik falešných intonací; velmi dobře vyzněly sborové party. Nelze ovšem zamlčet, že se na ne zcela stoprocentním výkonu neblaze podepsali i divadelní zvukaři, kteří občas nesprávně zapli zpěvákům mikroporty a ani ozvučení sálu nebylo rovnoměrné, což se snad s reprízami zlepší. Za precizním hudebním nastudováním stojí dirigent Caspar Richter, který dirigoval i premiérové představení.

Brněnské bohémské Kočky-Nekočky rozhodně stojí za vidění a nepochybuji, že se stanou hitem zdejšího repertoáru.