Scéna.cz 

Supraphon u příležitosti osmdesátin Jana Klusáka vydává komplet Invence

Doma se jméno Jana Klusáka (coby herce i autora hudby) nejčastěji spojuje s kultovními filmy šedesátých let české nové vlny či s Divadlem Járy Cimrmana. Výrazná a nepřehlédnutelná je však jeho stopa na poli skladatelském. Byl žákem J. Řídkého a P. Bořkovce a jako jeden z prvních se – i přes odpor režimu – odvážně přiklonil k technikám Druhé vídeňské školy, Nové hudby, dodekafonie a serialismu.
Supraphon u příležitosti osmdesátin Jana Klusáka vydává komplet dvou CD INVENCE.

V nahrávkách je zde zřejmá cesta, kterou skladatel urazil za více než půl století od dokončení první z nich (1961). „Svou formu jsem nazval termínem známým od J. S. Bacha – invence, což je odjakživa název pro formu o jediné hudební myšlence… Teprve značně pozdě jsem si všiml, že jsem od svých prvních skladatelských pokusů pátral po hudební formě o jednom tématu, odtud i můj silný zájem o fugu. Invencí mi bylo dopřáno prožít štěstí ze vzniku nadosobního řádu. O Sedmé invenci řekl Roman Berger nezapomenutelnou větu „...oblaka táhnoucí po nebi…“. Pokládal bych za štěstí, kdyby po mně na světě zůstala oblaka táhnoucí po nebi,“ dodává ke svému dílu sám autor.

Jan Klusák, původním jménem Jan Filip Porges, je český hudební skladatel, literát a herec. Narodil se dne 18. dubna 1934 v Praze. Hudební nadání zdědil po svém otci, který tragicky zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi. Po vystudování Akademie múzických umění v oboru skladba působil jako skladatel, příležitostně herec a literát. Byl zvolen předsedou hudebního odboru obnoveného spolku Umělecká beseda, místopředsedou České hudební rady i do umělecké komise mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. V hudbě mu byl jasnou stylovou inspirací meziválečný neoklasicismus a jmenovitě Iša Krejčí či Igor Stravinský. Od roku 1959 spolupracoval s dirigentem a spolužákem Liborem Peškem, jehož souboru Komorní harmonie, působícímu v Divadle Na Zábradlí, věnoval řadu skladeb. Napsal množství scénické hudby. Od 60. let se uplatňoval i ve filmu, a to nejen jako skladatel, ale i jako herec. Výrazné role ztvárnil ve snímcích tzv. české nové vlny: O SLAVNOSTI A HOSTECH, SEDMIKRÁSKY, MUČEDNÍCI LÁSKY, VALERIE A TÝDEN DIVŮ. Po srpnu 1968 byla jeho veřejná činnost komunistickým režimem utlumována a byl označen za politicky nežádoucí osobu, protože mimo jiné zkomponoval hudbu ke dvěma zakázaným filmům – DEN SEDMÝ, OSMÁ NOC a KONEC SRPNA V HOTELU OZON. V normalizační době našel své místo v Divadle Járy Cimrmana, kde se významně zařadil i mezi divadelní herce. Zároveň zde hudebně spolupracoval na představeních: Hospoda Na Mýtince, Vražda v salonním coupé, Cimrman v říši hudby, Dlouhý, Široký a Krátkozraký. V roce 1976 však musel odejít. Řadí se mezi přední osobnosti české kultury. Uplatnil se v oblasti herecké, literární a hlavně hudební. Za zásluhy byl v roce 2006 při příležitosti státního svátku vzniku samostatné Československé republiky oceněn medailí Za zásluhy III. stupně, kterou přijal z rukou prezidenta Václava Klause.