Scéna.cz 

Bobby McFerrin míří poprvé do Prahy

Najde se asi jen málokdo, kdo by neznal smajlíkově pohodovou píseň Don´t Worry Be Happy. Ne každý ovšem tuší, kdo je jejím autorem. Je to černošský zpěvák Bobby McFerrin, a už samotná tato píseň, která vznikla před dvaceti lety, by mu zajistila nesmrtelnost. On má ovšem za sebou daleko více. Nikoli však návštěvu Prahy! A právě tuto okolnost se rozhodl zpěvák napravit – jeho příznivci si mohou zapsat do kalendáře datum 15. května 2008 a začít shánět lístky...
Dvacet milionů prodaných alb, deset prestižních cen Grammy, rozsah hlasu o čtyřech oktávách. Možná si známý americký skladatel, dirigent a především zpěvák Bobby McFerrin potrpí na číslovky. Jeho hudební záběr je však nezměrný, stejně jako energie, s níž se vrhá do nových projektů – od řízení velkých symfonických orchestrů přes komponování hudby k hollywoodským spektáklům až po celosvětově proslavené sólové koncerty. Každý sólový koncert Bobby McFerrina představuje neopakovatelný unikát, magický zážitek, oslavu nevídaného hudebního talentu, spontaneity a improvizace. Sedmapadesátiletého McFerrina lze jak díky jeho vzezření, tak tempu, kterým se řítí krajinou hudby, směle označit za nestárnoucího.

Bobby McFerrin patří k pozoruhodným veličinám světové hudební scény. Jak svým hlasem s ojedinělým rozsahem, tak spektrem aktivit. Není jazzové i jazzpopové škatulky, již by neotevřel, a je pouze málo jazzmanů prvotřídního formátu, se kterými by se umělecky nezapletl. Proto si může libovat nad spoluprací s Leonardem Bernsteinem, u nějž bral kondice dirigování, stejně jako s uspokojením vzpomínat na album Hush z roku 1992, které natočil společně s brilantním violoncellistou Yo-Yo Mou, aby posléze vzpomenul na filmaře Bernarda Taverniera či Jacka Nicholsona, pro jejichž snímky Kolem půlnoci (Round Midnight, 1986), respektive Jak získal nosorožec kůži (How the Rhinoceros Got His Skin, 1987) zkomponoval hudbu.
Z pestrobarevné mozaiky kreativního života Bobbyho McFerrina lze vybírat dlouho příslovečné hrozinky: zmíněná skladba Don´t Worry, Be Happy! se v anketách o nejpopulárnější / nejznámější píseň desetiletí / století umisťuje vždy v nejvyšších patrech, McFerrin vede vlastní vokální soubor Voicestra, je hlasitým zastáncem povinné hudební výchovy ve školních osnovách, jakožto jazzmanovi mu nečiní žádný problém improvizovat namátkou s Herbie Hancockem nebo Chickem Coreou, aby den po té předvedl s taktovkou v ruce naprosto soustředěný a předem promyšlený výkon například s věhlasným San Francisco Symphony Orchestra, s chutí zpívá nabitým sálům dvě hodiny sám, bez jakéhokoliv hudebního doprovodu… Uhrančivou schopnost komunikace McFerrina s publikem stvrzuje například vystoupení na oslavách dvěstěpadesátého výročí úmrtí Johanna Sebastiana Bacha na lipském náměstí, kde rozezpíval dvacetitisícové publikum se slavnou skladbou Ave Maria. Záznam koncertu byl vydán i na DVD.
Mládí strávil Bobby McFerrin (ročník 1950) v New Yorku, kde byl jeho otec Robert McFerrin prvním afro-americkým sólistou v Metropolitní opeře. Roku 1958 se rodina odstěhovala do Los Angeles, do Hollywoodu. Prvním Bobbyho nástrojem by klarinet, záhy jej však vyměnil za piano.
V roce 1977, až v sedmadvaceti letech dospěl k závěru, že spíše než s pianem prorazí se svým hlasem. Krátce nato začal zpívat se skupinou Astral Project v New Orleans, aby poté postoupil do vyšší ligy a přimkl se k legendárnímu jazzovému vokálnímu průkopníkovi Jonu Hendricksovi. To, jak dokázal na piano improvizovat Keith Jarrett, chtěl tehdy McFerrin přenést i do zpěvu.
Na počátku 80. let po sobě v rychlém sledu následovaly triumf na Jazz Festival v New Yorku a natočení eponymního sólového alba. Těžištěm jeho tehdejších vystoupení zůstávaly improvizace, často velice zajímavé vokální experimenty – leccos z toho je zachyceno na nahrávce The Voice z roku 1984. To už byl jen krůček od první Grammy – tu získal za skladbu Another Night in Tunisia z alba Vocalese, kterou připravil společně s Manhattan Transfer v roce 1985.
Velkoformátový hit Don´t Worry, Be Happy! vyšel na albu Simple Pleasures v roce 1988 – ve stejném roce rovněž poprvé zakusil ovace zaplněné Carnegie Hall. Snad i tento zážitek jej přiměl k zahájení studia dirigování. Vedle Bernsteina jej vedli Gustav Meier anebo Seiji Ozawa. Nešlo o rozmar: v roce 1994 byl McFerrin jmenován uměleckým ředitelem St. Paul Chamber Orchestra a vydal album Paper Music, kde se poprvé objevil v roli dirigenta. Od té doby spolupracoval s takovými orchestry jako Chicago Symphony, Cleveland Orchestra, New York Philharmonic, Philadelphia Orchestra, Leipzig Gewandhaus Orchestra, Vienna Philharmonic a dalšími tělesy.
Zatím poslední album Bobbyho McFerrina vyšlo před pěti lety na labelu Blue Note a nese symbolický název Beyond Words.