Scéna.cz 

Káťa Kabanová - výjimečný zážitek konce sezony Národního divadla

Slavný francouzský spisovatel Louis Aragon charakterizoval režii Roberta Wilsona jako to, „o čem jsme my, kteří jsme stáli u zrodu surrealismu, snili, aby přišlo po nás a překročilo nás”. Po osmi letech se tento vynikající režisér a jeden z nejvyhledávanějších divadelních tvůrců současnosti vrátil do Národního divadla v Praze – po Osudu se ujal další opery Leoše Janáčka, Káti Kabanové. „Toto mimořádné nastudování je pro nás vrcholem operní sezony 2009/2010. Hluboký vhled do Janáčkovy hudby a strhujícího příběhu Káti transformuje divadelní mág Robert Wilson do skutečně originální scénické vize,“ konstatuje Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla. „Divák nového nastudování bude svědkem mistrovské jevištní stylizace v podání předních českých sólistů a sugestivním nastudování Tomáše Netopila. Ojedinělé čtyři reprízy na přelomu června a července jsou v plném prodeji.“

Robert Wilson je proslulý posouváním hranic divadla. Jeho práce jsou typické strohým a precizním vizuálním stylem, vycházejícím z ojedinělého vnímání času a prostoru. Vedle režie Káti Kabanové je rovněž autorem scénického a světelného designu. Hudebníky povede šéfdirigent orchestru Národního divadla Tomáš Netopil. V pěveckých partech se představí Christina Vasileva / Maria Kobielska coby Katěrina /Káťa, Luděk Vele jako Savjol Prokofjevič Dikoj, Yvona Škvárová / Eva Urbanová coby Marfa Ignatěvna Kabanová nebo Aleš Briscein jako Boris Grigorjevič. V této sezoně bude Káťa Kabanová uvedena jen čtyřikrát: 26. a 28. června (premiéry) a 30. června a 1. července.

Káťa Kabanová, komponovaná podle dramatu A. N. Ostrovského Bouře a uvedená poprvé v Brně roku 1921 souvisí tematickým zaměřením velice těšně s Její pastorkyňou: citová svoboda a nekonformnost lidského jednání je dušena vnějším řádem, který chrání pouze toho, kdo jej bezezbytku respektuje.

Káťa Kabanová zahajuje Janáčkovo závěrečné a zároveň vrcholné tvůrčí období. Najdeme v ní typickou Janáčkovu hudební řeč soustřeďující se na intenzivní a vypjatě emotivní vykreslení postav. Ze čtyř posledních autorových oper je tato patrně nejosobnější, uvědomíme-li si paralelu, kterou Janáček vytvořil mezi postavou Káti a Kamilou Stösslovou. Janáček, sám ženat, byl do vdané Kamily vášnivě a slepě zamilovaný a bezesporu vložil do své opery mnoho z frustrovaného citu vůči ní. Tento problém však v Kátě Kabanové proměnil a povýšil na všeobecné téma ženy v sebezničujícím dilematu rozumu a citu.