zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Olomoucká Frida

Z baletu Frida

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Osobnost předtím ne příliš oceňované mexické malířky Fridy Kahlo (1907 - 1954) se stala rázem světoznámou díky úspěšnému filmu Julie Taymor z roku 2002, kde malířce propůjčila svou tvář populární filmová hvězda Salma Hayek. Náhlému všeobecnému zájmu o Fridu Kahlo využili nakladatelé a výstavníci - kniha Andrey Kettenmann Intimní portrét se stala bestsellerem i u nás, a např. ve Vídni se v minulém roce konala hojně navštěvovaná výstava jejích děl.

Dramatický život malířky inspiroval také choreografa a šéfa olomouckého baletu Roberta Balogha k vytvoření dvouaktového baletu Frida s podtitulem taneční obrazy ze života malířky, který měl premiéru v Olomouci v březnu tohoto roku a pražští diváci jej mohli nyní shlédnout na scéně Stavovského divadla.

Robert Balogh nekopíruje film nýbrž sleduje linii malířčina života ve vybraných úsecích, které považuje za podstatné ( vypouští např. vztah Fridy a Lva Trockého) a prokládá je surrealistickými vizemi vycházejícími z jejích obrazů.

Děj baletu se odvíjí od momentu, kdy již od dětství handikepovaná malířka (onemocněla obrnou) přijde při dopravní nehodě téměř o život, od momentu, který ji zásadně poznamená a promění její existenci spočívající od tě doby v balancování mezi extází a smrtí. Frida trpěla totiž neustálými bolestmi a odreagovávala se v alkoholu, drogách, sexu ale především v malování - vytvořila téměř 150 děl, z toho velkou část tvoří autoportréty, v nichž uplatňovala tradiční mexické umění a surrealismus.

S podobnou účinností, s níž vyjadřuje své duševní stavy v obrazech Frida malířka, vyjadřuje své emoce Frida tančící. Představitelka Fridy Renáta Mrózková - lze říci, že i typově blízká skutečné postavě- se plně ponořila do své role a prožívá ve velmi zdařilé choreografii své utrpení "výrazem těla" i výrazem obličeje naprosto přesvědčivě- obraz z nemocnice, kdy v korzetu se pokouší o pohyb, v tanci s berlemi a zejména ve druhém dějství, kdy jakoby emocionální intenzita byla umocněna, vyjadřuje své zoufalství ze ztráty nenarozeného dítěte nebo žárlivost, směs lásky a nenávisti vůči manželovi, k němuž ji přes bezpočet dalších vztahů k mužům a ženám (krásný milostný duet s čínskou fotografkou) vázalo nejsilnější pouto.

Ivo Jambor v roli Fridina manžela malíře Diego Rivery přes standardní výkon působil s bezvýrazným obličejem vedle své exaltované manželky trochu chladně a neangažovaně jak v duetech s Fridou tak i v ostatních milostných avantýrách.

Stálou přítomnost zmaru připomínají postavy Bolesti (Dimitrij Šarajev a Tomáš Kubinec) a rozverný Smrťák ( Michal Kováč) se Smrtkou (Michaela Tsepelová), připomínající pohybově loutky kostlivců nebo kostry z přírodopisných kabinetů, vnášeli do představení i komický prvek. Velká scéna s kostlivci - možná trochu dlouhá - evokuje Fridiny obrazy nebo i výjevy z mexických karnevalů.

Při sledování děje si nárokuje pozornost výtvarné řešení více než bývá zvykem (Jan Dušek). Už od prvního okamžiku, kdy konstrukce z plechových trubek - vozidlo, nemocniční pavilón - a postel na kolečkách jsou jedinými skutečnými rekvizitami a vše ostatní je tvarováno intenzitou světla a zakrývání či odkrýváním světelných ploch.

Ve druhém dějství nejsou jen plnější city ale i barvy- černé hranoly na oranžovém pozadí představují New York, černá pyramida na červeném pozadí - kulisa pro rituální tanec se sluncem a měsícem- je až provokativní.

Celou inscenací zní hudba, která dotváří a charakterizuje jednozlivé obrazy - skladby např. Elliotha Goldenthala, Astora Piazzolly, Benny Goodmana nebo Arvo Parta.

V inscenaci jsou poměrně vyrovnaně zapojeny všechny vrstvy - tanec s hudbou, scéna a světlo, kostýmy (Klára Vágnerová) a na zajímavý příběh se hezky dívá. Přes tragický osud hrdinky a velké nasazení její představitelky se nese v celkem poklidné atmosfěře. Mimo postavu Fridy se vášnivé city, horká krev a temperament, které by k tomuto tématu patřily, vyskytují jen sporadicky. O hlubším emocionálním dopadu se dá stěží mluvit, než velké drama jde spíše o pěknou podívanou.

3.10.2011 10:10:10 Helena Kozlová | rubrika - Recenze