Scéna.cz 

Hudební rozhledy 10/2011

Cecilia Bartoli, která v Praze vystoupí v rozmezí jen několika měsíců v tomto roce již po druhé, tentokrát však se souborem Il Giardino Armonico, je ve svém oboru na vrcholu již čtvrt století. Zpočátku byla oslavovaná jako jedna z největších rossiniovských zpěvaček moderní nahrávací éry a jako nejlépe prodávaný klasický umělec po Lucianu Pavarottim. Na obálce jejího prvního alba s Rossiniho áriemi z roku 1989, které bylo nyní vydáno znovu jako mid-price Decca Original, se na nás svůdně usmívá mladá krasavice havraních vlasů, se spektakulárně nápadnými výraznými náušnicemi a rukavičkami stejně rudými jako barva její rtěnky – něco mezi Ginou Lollobrigidou, Sophií Loren a Audrey Hepburn. Ale možná měla v sobě i něco z mladé Marie Callas, když měla rozpuštěné vlasy. Vypadala skvěle, ale co bylo důležitější, její hlas byl zcela mimořádný: od počátku tak bylo zřejmé, že se tu zrodil talent, který přichází jednou za mnoho desetiletí.

Letošní jubilejní 20. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov, který proběhl v tomto krásném historickém městě již podvacáté, rámovalo vystoupení dvou slavných tenoristů, Ramóna Vargase a Plácida Dominga. Prvý je právě na vrcholu svých sil, zatímco druhý jasně již za svým zenitem, přesto oba koncerty splnily očekávání, přinesly velké, byť nejednoznačné zážitky a staly se i vrcholy festivalu. Stejně atraktivním sólistou se ale stal i třetí pěvec, jenž letos festival navštívil a kterého máme ještě v živé paměti z loňska, argentinský tenorista José Cura. Ten se ale tentokrát zhostil náročnějšího úkolu, protože přijal roli Cania v Leoncavallových Komediantech, uvedených v rámci festivalu v koprodukci s Jihočeským divadlem České Budějovice na Otáčivém hledišti. Své fanoušky si však na festivalu našli i pravidelně se sem vracející Mischa Maisky či Pavel Steidl, nebo každoročně uváděný tematický večer, věnovaný letos španělskému flamenku.

Jestliže říjen je v Mnichově každoročně ve znamení piva, pak červenec patří především opernímu festivalu, který přináší většinou dvě významné premiéry ve velkých operních domech – v Národním divadle nebo v Divadle prince regenta –, řadu koncertů, písňových recitálů a dalších akcí. Vedle toho jsou reprízovány nově nastudované inscenace uplynulé sezony a je uvedena řada repertoárových oper v excelentním obsazení. Není divu, že se do Mnichova v červenci sjíždějí milovníci opery z celého světa. Podíváme-li se na letošní festival očima statistika, pak návštěvnost dosáhla rekordních 99,60 %. Pokud budeme chtít být konkrétnější, tak na repertoáru se objevilo celkem patnáct operních titulů, které byly uvedeny téměř ve třiceti představeních, z nichž premiéru zde měla díla: Messiaenův František z Assisi v hudebním nastudování Kenta Nagana, jehož tři představení byla beznadějně vyprodána, a Mozartova opera Mitridate, které se ujal Ivor Bolton.

Rok 1939 nebyl příznivý začátkům, přesto došlo k založení nové mezinárodní klavírní soutěže v Ženevě. To léto už válka byla cítit ve vzduchu, a tak na pianistické klání přijelo mnohem méně účastníků, než se jich přihlásilo. Slabá konkurence způsobila, že udělení první ceny nedosáhlo takové veřejné rezonance, ale její ještě ne dvacetiletý italský laureát přesto neunikl pozornosti. Alfred Cortot ho prohlásil za nového Liszta a po závěrečném koncertu bylo jasné, že na hudební scénu vstoupil výrazný zjev. Arturo Benedetti Michelangeli přišel na svět 5. ledna 1920 v malém městě Orzinuovi u Brescie. Jeho otec byl právníkem a také hrál dobře na klavír a komponoval – od něj se malému Arturovi dostalo prvních lekcí klavíru, když mu byly tři roky. Pouto mezi otcem a synem bylo mimořádně pevné. Když Giuseppe onemocněl, Arturo spolu s několika spolužáky jezdíval na bicyklu do vzdálených restaurantů, aby vydělal peníze na léčbu. Bylo mu teprve čtrnáct let.