Scéna.cz 

Hudební rozhledy 02/2012

Houslista Miroslav Vilímec, koncertní mistr České filharmonie, poskytl Hudebním rozhledům rozhovor naposledy při příležitosti svého provedení Sukovy Fantazie pro housle a orchestr v roce 2010. Tehdy se představil v tomto náročném díle ve Dvořákově síni Rudolfina s Českou filharmonií. Po dvou letech se s ním v úloze sólisty pražských orchestrů setkáváme znovu, tentokrát uvede 1. houslový koncert Viktora Kalabise se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK ve Smetanově síni pod taktovkou Stanislava Vavřínka. Na naši otázku, jestli by mohl obě koncertní příležitosti s odlišným programem, orchestrem, dirigenty i sály, jednu ve službách Suka, druhou ve službách Kalabise, porovnat, odpověděl: „Obojího si vážím, což vychází již z respektu k vynikajícím českým umělcům minulosti. Na AMU jsem byl nadšeným a věrným žákem prof. Václava Snítila a současně jsem obdivoval houslovou hru Josefa Suka“.

Již druhou sezonu je český basbarytonista Adam Plachetka angažován ve Vídeňské státní opeře. Po první sezoně, v jejímž průběhu si zazpíval role v Pucciniho, Mozartových, Händelových i Straussových operách, zahájil další rok svého vídeňského působení famózním úspěchem: kvůli onemocnění dánského pěvce Bo Skovhuse ho ředitel Vídeňské opery obsadil do hlavní role Mozartova Dona Giovanniho. Důvěra se mu vyplatila. Adam Plachetka oslnil publikum i kritiky a zdá se, že šestadvacetiletý pěvec stojí na prahu výjimečné profesionální kariéry. Jeho prvním představením ve Vídni byla Pucciniho Bohéma v Zeffirelliho režii ze šedesátých let. Celkem však musel za první rok nastudovat asi sedmnáct rolí, byl totiž obsazen téměř do všech nových produkcí. A protože byl pořád na aranžovacích zkouškách, nezbývalo mu ani moc času na hudební přípravu. Pracoval třeba i na osmi rolích najednou a jak přiznává, někdy mu z toho šla hlava kolem.

Nejstarším a nejznámějším festivalem ve Švýcarsku je Lucerne festival, který patří zároveň k nejstarším hudebním festivalům vůbec. Tedy jeho letní část, protože už několik let tady nemají festival pouze jeden, ale hned tři: vedle Léta je to ještě podzimní Piano a další festival je o Velikonocích. Za sedm desítek let své existence prošel festival v Lucernu samozřejmě mnohými změnami. Základ festivalu byl položen v roce 1938. Památný, tehdy dokonce do Spojených států přenášený slavnostní koncert dirigoval Arturo Toscanini před Wagnerovým domem v Triebschen. To je překrásné místo kousíček za městem, s vilou na zeleném vršku nad jezerem, kde Wagner žil v letech 1866–1872 a kde je dnes jeho muzeum. Už 15 let vede festival v Lucernu intendant Michael Haefliger a za jeho éry mají jednotlivé ročníky vždy nějaké specifické téma, na jehož základě se pak vytváří dramaturgie koncertů. Loni to bylo téma Noc, předloni Eros, letošní rok bude mít téma Víra.

Únorový díl cyklu portrétů velkých klavíristů 20. století je zasvěcen českému pianistovi Rudolfu Firkušnému. Samozřejmě nejde o náhodu – právě v těchto dnech si připomínáme sté výročí narození tohoto velkého Čecha –, ale i bez ohledu na nabízející se jubileum je přídomek „světový“ u Firkušného zcela namístě. Od třicátých let bylo jeho jméno pro celý svobodný hudební svět symbolem nejvyššího interpretačního umění, v jeho československé vlasti se však bděle a ostražitě postarali o to, aby po většinu druhé půle století zvláště pro mladší generace zůstalo téměř prázdným, v lepším případě učebnicovým pojmem. Máloco se u nás v té době trestalo tak důsledně jako „zrada“ ve formě trvalých zahraničních úspěchů, dokonaná ovšem netečným chladem vůči svůdným nabídkám tuzemských koncertních agentur. Firkušný se však ze svobody v Československu a z návratů domů dlouho neradoval: zemřel v Americe v červenci 1994.