Obnovení Mistři pěvci v Bayreuthu
Na prahu 21. století, v roce 125. výročí založení, rámovala Wagnerův festival v Bayreuthu obnovená nastudování Mistrů pěvců norimberských (6x) a Parsifala (5x) ve výtvarném i režijním ztvárnění rodového nestora Wofganga Wagnera a v hudebním nastudování dirigenta budoucnosti Christiana Thielemanna. Šest představení Lohengrina v režii Keithe Warnera dirigoval Antonio Pappano, trojí kompletní provedení Prstenu Nibelungova připravili režisér Jürgen Flimm a dirigent Adám Fischer. Atmosféra slavnostních her zůstává neopakovatelná především umístěním a prostředím festivalového divadla, jeho architekturou, historií, akustikou, prostorností (a nepohodlností), ale i rozložením představení do odpoledního a večerního času, rozlehlým parkem a restauranty k přečkání dlouhých přestávek a výjimečností publika ze všech koutů světa i významových úrovní. Umělci jsou tu prvotřídní: ostatně právě před sto lety – 22. července 1901 – zde debutovala třiadvacetiletá Ema Destinnová jako vůbec první bayreuthská Senta; loutka, která ji zastupovala v poslední scéně, je dodnes ojedinělou položkou stálé výstavy ve Wagnerově vile – muzeu Wahnfried.
Skladatelův vnuk Wolfgang Wagner (*1919) pojal Mistry pěvce norimberské jako slavnost německého umění pod klenbou všehomíra. Zadním prospektem scény je čtvrtina obří duté sféry, na jejíž dílce vymezené poledníky a rovnoběžkami se promítají střechy a věže Norimberka, aby v závěru překvapila jako monumentální koruna stromu prozářeného sluncem. V prvním dějství a v proměně před závěrem postačí na geometrické terase a ve výřezu klenuté světnice jen pár kusů nových renesančních sedaček a stůl. Druhé dějství a finale dosahují protipólů věrohodnosti květů šeříku a průzračnosti abstrakce. Každý obraz má jiný barevný akord, jinou měkkost světla, jinou vnitřní záři. Dojem ze scény je promyšleně stupňován až k úchvatnému závěru. Kostýmy, které připravil Jorge Jara, oživují plochy scén renesančními střihy a dalšími barevnými odstíny.
Z náznaku doby příběhu vystupuje pouze Walter Stolzing jako rytíř ve volně splývavém dvojdílném oděvu laděném do cihlové červeně, ale překvapivě i v ne-stylovém plášti z měkké kůže. Chováním překračuje víc, než vykresluje hudba, jako by přicházel z budoucích časů bližších nevázanému dnešku. Podání tenoristy Endrika Wottricha má však pěveckou ušlechtilost, jistotu spolehlivé muzikality a znělého tónu bez stopy námahy (v alternaci zpíval Robert Dean Smith). Hans Sachs ztělesněný Robertem Hollem je blíže ke skutečnému ševci, než k básníku a pěvci. V tomto režijním pojetí rozhodně nemíní nic řídit ani ovlivňovat, vystupuje jen když mu situace nedá jinak – vždy vlídně, s bodrostí, moudrostí a vnitřní vyrovnaností. Temnější baryton zvládá nároky role se zřetelnou zkušeností. Guido Jentjens přinesl úloze zlatníka Víta Pognera mladistvý zjev (možná až příliš) a pravou barytonovou zrnitost. Do jeho dcery Evičky se převtěluje Emily Magee s hlasovou jistotou – a v kvintetu i s krá-sou – byť již stojí mimo dívčí věk a jeho přirozenou zdrženlivost. Výrazně přesvědčivěji, ve stálém napětí dění, nápadů, reakcí a povinností vedle ní působila pěvecky i herecky Michelle Breedtová jako Magdalena. Rovněž její partner Clemens Bieber v roli Davida osvědčil výtečné pěvecké školení lyrického tenoru a hereckou účinnost. Z řady mistrů pěvců, mezi nimiž byl i veterán festivalu Sándor Solyom-Nagy, vynikl v objemnější roli Fritze Kothnera barytonista Hans-Joachim Ketelsen. Lehkost jeho zpěvu, herecký nadhled a detaily (hru s brkem) vybrousil do nejmenších podrobností.
Jedinou možnou otázkou zůstává pojetí Sixta Beckmessera, režisérem viděného sice s komikou, ale zároveň trpce a opravdově, jako by šlo o starého mládence – učitele salieriovského typu – který hořkostí slov vzbuzuje spíše soucit, než posměch. Partitura i pěvecká linka naproti tomu Beckmessera kreslí v tazích karikatury, která se pak v živé akci objevuje jen okrajově, nedůsledně a tím vlastně rušivě. Skvěle zpívající Andreas Schmidt dostál nepochybně všemu, co měl předvést, a právě proto nemohl vytvořit jednolitě přesvědčivou postavu. Kdo měl příležitost vidět v téže úloze – v Praze – Karla Bermana, může ze vzpomínek promítnout do Bayreuthu výkon, který by na prestižním wagnerovském festivalu zazářil i dnes jako mistrovský.
Základem celistvosti, jistoty i opojnosti dojmu bylo ovšem hudební nastudování Christiana Thielemanna. V rozměrném prostoru, zpožďujícím zvuk orchestru proti hlasům z jeviště, zůstávají nesnadným oříškem rychlé rytmické pasáže (zejména ve 2. dějství) a akustika navíc zaobluje všechen jas instrumentace – ovšem do majestátní měkkosti a ve-leb-ného souzvuku. Dirigent, působící nyní v Berlíně, směřoval řadou precizně modelovaných detailů, pomlkovými cesurami i gradací stavby až k vrcholu v závěrečné apoteose, při níž vedl více než čtyři stovky výtečně zpívajících účinkujících k dokonalému souznění s po-jetím neopakovatelného režiséra.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
VČD uvede derniéru hry Kdo se bojí Beatles
Pardubický soubor před rokem uvedl českou premiéru hry slovenského dramatika Viliama Klimáčka Kdo se bojí Beat celý článek
HUDBA
Levnější lístky na Brod 1995 jen do dubna
Za necelé čtyři měsíce 17. srpna se v Českém Brodě uskuteční v pořadí 11. ročníku hudebního festivalu Brod 199 celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Křesťanský magazín
Křesťanský magazín
Zajímavosti ze života víry. Uvádí K. Rózsová. Novogotická budova Nového proboštství na P celý článek