Scéna.cz 

K sedmdesátinám Josefa Chuchra

Se zpožděním vynuceným letními prázd-ninami uspořádala Hudební fakulta pražské AMU 18. 9. 2001 v Sále Martinů gratulační koncert svému profesorovi violoncella a děkanovi z prv-ních tří volebních období po sametové revoluci Josefu Chuchrovi. Po Milošovi Sádlovi – virtuosovi a pedagogovi o ge-neraci starším – to byl nejvýznamnější a svě-tově nejznámější i nejúspěšnější český violoncellista 20. století. Tuto pozici mu zajístila už série čelných cen v mezinárodních soutěžích v 50. letech, korunovaná I. cenou Casalsovy soutěže v me-xic-ké Xalapě roku 1959. Jeho umělecká kariéra pak pokračovala četnými koncerty a nahrávkami skladeb sólových, komorních (zejména v Sukově triu) i vrcholného koncertantního repertoáru doma i v zahraničí, kde hrál snad ve všech významných centrech hudebního dění.

Gratulační koncert připomněl sonátami, jež byly oporami jeho repertoáru, zejména jeho sólovou hru s klavírem. Tři violoncellisté, kteří je hráli, pak byli živými doklady Chuchrových triumfů pedagogických: všichni si totiž z violoncellových soutěží festivalu Pražské jaro odnesli první ceny. Jejich osobnosti ovšem nejsou jedinými hvězdami ze školy Josefa Chuchra: pro přísnost tohoto kritéria se už nedostalo např. ani na Jiřího Bártu, violoncellistu neméně úspěšného a per-spektivního – ten totiž získal v soutěži Pražského jara „jen“ druhou cenu. Taková přísnost ve výběru sólistů vedla k vr-cholné umělecké úrovni výkonů. Chuchrův žák švédského původu, žijící u nás, Mikael Ericcson, přednesl nejefektnější a nejúspěšnější z pětice Violoncellových sonát Ludwiga van Beethovena, č. 3 A dur op. 69. Klasicky vyrovnaný, ale přitom invenčně bohatý výkon a zna-me-ni-tě vyklenutou stavbu díla s ním sdílel klavírista Milan Langer. Nejmladší z oněch tří laureátů Michal Kaňka a klavírista Jaromír Klepáč podali se suverénním architektonickým nadhledem, smyslem pro zvláštní niternost skladatelovy citové výpovědi i krásným tónem Sonátu č. 2 F dur op. 99 Jo-hannesa Brahmse. Vrcholem večera bylo jedno z nejvypjatějších komorních děl Bo-hu-sla-va Martinů – Sonáta č. 2 pro violon-cello a klavír H. 286. Zahrál je s nad-hledem a skvělým smyslem pro zvláštní odhodlanost, heroismus i nezaměnitelně český charakter této hudby Daniel Veis s kla-vírním doprovodem své ženy Heleny Veisové. Večer měl srdečnou atmosféru, v níž mohl oslavenec nejen sledovat plody a připomínky své celoživotní práce, ale i ucítit respekt a lásku početného publika, v němž se sešla téměř celá česká violoncellistická obec a mnoho dalších představitelů pražského hudebního života.