Scéna.cz 

Díla českých autorů s duchovní tematikou

Do rámce Festivalu Dny soudobé hudby byl na 8. listopadu původně zařazen i koncert ze skladeb absolventů českých konzervatoří; ten se však z technických příčin nekonal. Zato v Sále Martinů zazněla téhož večera díla soudobých českých autorů s duchovní tematikou. (Pořadatelem byla Společnost pro duchovní hudbu). Nemělo by asi valného smyslu pátrat, jaké nedorozumění od sebe obě akce oddělilo (do organizační struktury Dnů soudobé hudby tedy tento koncert nepatřil, do jejich vnitřní souvislosti však jednoznačně patřil). Důležitější snad je zjištění, že skladby Jiřího Laburdy, Václava Hálka, Svatopluka Havelky, Jiřího Temla, Ivana Kurze a Lu-ká-še Hurníka poslouchali po zrušení kolidující akce AHUV i ti, kdo původně chtěli jít do sálu pražské konzervatoře na koncert absolventů. Nikdo nemusel litovat: jestliže Laburdova Preludi ambrosiani pro varhany a Hálkovo Volání královny míru pro alt, harfu a varhany patří nejméně do kategorie vysokého kvalita-tivního standardu, pak zbývající čtyři skladby tuto úroveň výrazně převyšují. Na prvním místě Havelkovy Tři psalmodie pro soprán, mezzosoprán, baryton a cimbál, znamenitě stavebně vyvážená, neotřelými nápady skoro marnotratně hýřící a barevně bohatá, v každém ohledu zralá kompozice, v níž důležitou roli hraje originálně formovaný rytmický model. Havelka nepotřebuje k do-sa-že-ní silné, působivé výpovědi vnější efekty: jeho hudba sama potvrdí, z jak hluboké vnitřní potřeby se zrodila. Také skladba Ivana Kurze pro dětský sbor a smyčcové kvarteto Veni Sancte spiritus se přiřazuje k nepochybným hodnotám, jimiž dnes čtyřiapadesátiletý tvůrce (1947) dovede posluchače strhnout: pro jeho dílo je charakteristickým znakem neuha-sínají-cí, dramaticky vzrušující napětí s kon-fliktností hudebního „děje“ a s tech--nic-kou brilancí, oscilující na pomezí nároč-nosti skladebné faktury a sro-zu-mitelnosti stručně vyřčeného mravního poselství. K těmto úspěchům připočtěme ještě Žalm 136 pro dětská sóla, dětský sbor a smyčce, resp. smyčcové kvarteto (v tomto případě kvarteto Stamicovo) Jiřího Temla, jehož provedení zapůsobilo vznešenou výrazovou velebností i já-sa-vou jubilací dětských hlasů v závěru, a dále komorní kantátu Quis credidit? Lukáše Hurníka, kde je part sólového barytonu exponován velmi zajímavě jako výrazový protipól k barvě dětského sboru.

V pořadí pátý koncert přehlídky uvedly 14. listopadu Dvě toccaty nestárnoucího a stále tvořivého Viktora Kalabise. Toccaty vznikly přede dvěma lety (1999) jako přípravné studie k později vytvořené skladbě pro účastníky soutěže Carl Czerny. Kalabis, který nesleduje objevování nových břehů, v Toccatách vydatně těží jak ze svého osobního vztahu ke klavíru, tak z ob-sáhlé „obecné“ kompoziční zkušenosti; dovede znamenitě využít těch specifických a ba-rev-ných odstínů, jež má sólový nástroj k dispozici, a se stejnou, místy až rafinovaně působící jistotou zvládá ovšem i for-mál-ní stránku obou drobných skladeb. Výjimečným posluchačským zážitkem se toho večera stalo ještě provedení Tří miniatur pro klarinet a klavír Krzysztofa Pendereckého: jde tu o kreaci pokud možno ještě lapidárnější a ve zvukovém řešení pestřejší, než zmíněné Toccaty Kalabisovy.
Poslední koncert desetidílné přehlídky patřil dílům tří skladatelů ze Spojených států (David L. Post, Elliot M. McKinley a Peter R. Farmer) a skladbě Islanďana Erika J. Morgenssena. Slohová východiska čtyř kompozic (výborně je interpretovalo Kvarteto Martinů) jsou různá: 2. kvartet D. L. Posta má znaky až téměř „romantické“ melodiky a har-mo-nie, 4. kvartet E. M. McKinleyho nese do jisté míry jazzem ovlivněné rytmické podtexty, 3. kvartet P. R. Farmera obsahuje minimalisticky střídmé kolážovité útržky a Morgenssenův 2. kvartet, inspirovaný verši mnicha Asgrimssona ze 14. století, zpracovává lidové podněty ve vysoce stylizovaných tvarech.
V souhrnu však tento koncert, provázený překvapivě slabým zájmem veřejnosti, nepřinesl nic, co by překročilo úroveň solidního průměru.