Scéna.cz 

Radioservis – Nadace Bohuslava Martinů

Bohuslav Martinů, Festival ’99, Sinfonia contentrate No. 2 (H 322), Sonáta pro klavír (H 350), Serenáda pro komorní orchestr (H 199), Pražská komorní filharmonie, Christopher Hogwood – dirigent, Barbora Sejáková – klavír.
Uvedená díla byla součástí programu Festivalu Bohuslava Martinů, konaného v prosinci 1999 v Praze. Jejich live záznam, soudě podle anglického textu v bukletu, je určen především zahraničním zájemcům. Buklet sám je reprezentativní. Jeho titulní stranu zdobí vzácná fotografie skladatele z ateliéru Františka Drtikola, uvnitř historický snímek man-želů Martinů a Sacherových ze Schö-nenbergu v roce 1948, barevné fotografie interpretů i presidenta Nadace BM Viktora Kalabise a ře-ditele Institutu BM Aleše Březiny. Textová část obsahuje informace o nahraných skladbách, interpretech, Nadaci BM, Institutu BM a program celého festivalu. Autor komentáře není uveden, decentní výtvarné řešení je dílem Jaroslava Sury. O zdařilou technickou a zvukovou kvalitu kompaktu se zasloužili Jiří Gemrot a Jan Málek. Českým diskofilům, pokud nejsou zběhlí v angličtině, mohu doporučit vyhledat stati o festivalu a Institutu uveřejněné v Hudebních rozhledech v č. 2 z roku 2000 a v č. 3 z roku 2001.

Střední část nahrávky, snímaná při koncertu vítězů klavírní soutěže 5. prosince, je věnována klavírní sonátě, jíž Martinů napsal v roce 1954 v Nizze pro Rudolfa Serkina. Ve svém předposledním klavírním díle, jediném ve velké formě, zúročil celoživotní kompoziční zkušenosti a obohatil je mimořádnou fantasií, kterou se vyznačují skladby posledního tvůrčího období. Barbora Sejáková, vítězka klavírní soutěže, tlumočí náročnou Sonátu přesvědčivě, s technickou jistotou a výrazovou poutavostí. V jejím projevu se zrcadlí škola jejího učitele a znalce klavírního díla Martinů Emila Leichnera i vlastní osobitý talent.
Sonátu obklopují dvě orchestrální skladby komorního rázu, dokumentující skladatelovu zálibu v klasických formách a transparentním zvuku. Časově první (na snímku poslední) Serenáda vznikla v roce 1930 v Paříži a Mar-tinů ji věnoval svému příteli a učiteli Albertu Roussellovi. U skladatele rytmicky i tónově výbušného tehdy překvapila „mozartovskou lehkostí“. Druhá Koncertantní symfonie pro housle, violoncello, hoboj, fagot a orchestr (na snímku první) z roku 1949 byla inspirována Haydnovou symfonií pro stejné obsazení. Martinů ji slyšel již v Evropě a silně na něj zapůsobila. Ale teprve v New Yorku objevil její partituru a spontánně napsal skladbu obdobnou, prostou a vytříbenou, nabízející sólistům příležitost k technicky působivému a hudebně poetic-kému muzicírování. Houslista Martin Bialas, violoncellista Lukáš Pospíšil, hobojistka Iveta Bachman-nová a fagotista Tomáš Františ této příležitosti s chutí a znamenitě využili. Obligátní klavírní part zvládl bezpečně Eduard Spáčil. Na festivalu „Martinů ’99“ zazněla tato díla 10. 12. na koncertu, věnovaném památce Paula Sachera, který v roce 1999 zemřel. Sacher byl Martinů přítelem a v čele Basilejského komorního orchestru i oddaným interpretem. Na pražském festivalu zaujal jeho místo Christopher Hogwood, mezinárodně proslulý dirigent, usilující o historicky věrnou reprodukci. Hogwood je ov-šem také emociálně zaujatým hudebníkem, který si byl plně vědom, že Martinů je klasikem našeho věku. A protože ani Pražská komorní filharmonie ne-zů-sta-la partiturám Mar-tinů nic dlužna, stává se festivalová live nahrávka nejen cenným do--ku-men--tem, ale také pramenem umě--lec-kého zážitku.