Scéna.cz 

JENŮFA ve Vídni zazářila

Otevře se opona a jeviště je zastavěno do podoby moderní tovární haly. Obrovská ozubená kola se točí, po několika poschodích lávek chodí dělníci a dělnice, probíhá běžný provoz velké továrny. Stárek v šedém rozepjatém plášti s papíry v ruce chodí a všechno kontroluje. Tak začíná současná vídeňská inscenace Davida Pountneyho Janáčkovy Její pastorkyně (Jenůfy) ve Vídeňské státní opeře. Pro návštěvníka navyklého spíše na folklórní anebo rustikálně naturalistické pojetí této opery je to hodně nezvyklé. Jenže s tím, jak se příběh rozvíjí, jak se začínají splétat osudy protagonistů příběhu Leoše Janáčka a Gabriely Preissové postupně a možná i mimovolně, začíná být divák do něj vtahován a v po-měr-ně krátké době si uvědomí, že všechno funguje tak, jak je zapotřebí.
David Pountney opět prokázal, že je jedním z nejpronikavějších a nejkoncepčnějších tvůrců současného divadla a že svého Janáčka zná opravdu intimně a s hlubokým prožitkem. Kola obrovského moderního mlýna, která se na scéně roztáčejí, jsou koly osudu, která roztáčejí sudby protagonistů a nakonec jsou oním mlýnem, který ústí do katastrofy. Pountney staví svou Jenůfu přesně podle zákona klasické tragédie, v tomto směru je jeho inscenace přímo učebnicovým příkladem velkolepě budované stavby tragického příběhu ve všech jeho fázích. Znovu prokázal, že je režisérem, který na rozdíl od mnoha rádoby modernizujících vykladačů klasických děl přinese nový, začasté velmi provokativní pohled, nicméně s maximální úctou pro strukturu partitury.

A tak jsme ve druhém jednání přeneseni do prostoru světnice vymezeného spoustou pytlů, které jednak tvoří znamenitou atmosféru a současně působí až hrozivě drtivým dojmem. Ve třetím jednání výtvarník Robert Israel zcela oprošťuje scénu od geometrického prostoru, v němž je připraven pouze dlouhý stůl nachystaný pro svatební hosty. Vše má svou logiku a řád. V tomto duchu jsou vedeny i kostýmy Marie-Jeanne Leccy, čisté, střízlivé, velmi decentně a funkčně vy-užívající folklórních prvků tam, kde je to zapotřebí (scéna rekrutů či výstup družiček). Samostatnou kapitolou je světelná režie (Mimi-Jordan Sherin). Střídání nálad, využívající především zelené, modré a žlutavé barvy, perfektně rytmizované v souladu s hudbou, je samostatným artefaktem par excellence. Prostě světelná režie je nedílnou součástí tvůrčí koncepce inscenace. Toto poznání zvolna dochází i k nám, i když na druhou stranu je třeba mít na paměti, že světelné vybavení našich divadel je namnoze na úrovni, při níž jsou inscenátoři rádi, že představení vůbec nasvítí.
Inscenace se vrací k původní Janáčkově orchestraci. Pro posluchače navyklého za léta setkávání se s Její pastorkyňou na zvuk, který dala dílu úprava Karla Kovařovice, je to překvapení. Ale opět se, podobně jako v případě Pountneyho scénického pojetí, domnívám, že ve svém výsledku překvapení příjemné. Původní verze je janáčkovsky rudimentárnější, drsnější a zejména v závěru velmi sugestivní, ve své drsnosti zpochybňující jednoznačné vyústění katarze ve vztahu Jenůfy a Lacy.
Seiji Ozawa, který se s vervou sobě vlastní ujímá šéfovského postu ve vídeňské opeře, se Jenůfě věnoval s maximální péčí. O kvalitách orchestru a sboru Státní opery (sbormistr Ernst Dunshirn) není třeba se rozepisovat. Orchestr zní perfektně, jednotlivé sekce prokazují perfektní souhru, Ozawovo pojetí je dynamické, má vnitřní dramatičnost. Pochopitelně, jako u každého pojetí se mohou objevit nejrůznější názory na zvolená tempa či na akcentace některých míst, nelze ale upřít, že Ozawovo nastudování je výrazným počinem ve všech směrech a premiérové publikum právem odměnilo Maestra značnými ovacemi.
Představení dominuje Jenůfa Angely Denoke. Pěvkyně je pro tuto roli ideálně disponována už svým zjevem a hlasovými předpoklady. Obého využívá znamenitě, její nesmírně kultivovaný vokální projev, bezpečně se pohybující v úskalích Janáčkových požadavků na pěvce, je v naprostém souladu s jejím hluboce niterným pojetím hereckým. Nesmírně citlivým partnerem jí je Jorma Silvasti (Laco). Jejich závěrečná scéna je po všech stránkách strhující. Do role Kostelničky obsadili inscenátoři pro leckoho možná trochu překvapivě Agnes Baltsu. Představitelka mnohých mezzosopránových heroin světového repertoáru dala Kostelničce veškerou svou pěveckou i hereckou zkušenost. Je v každém případě velkou osobností na scéně. Určitý akcent na tragickou osudovost, který ve všech aspektech dominuje, je v souladu s celkovým základním pojetím inscenace. Čtveřici protagonistů velmi dobře doplňuje Torsten Kerl v roli Števy.
Velká péče je věnována i všem ostatním postavám. Za všechny jmenujme alespoň Anny Schlemm v roli Stařenky a Waltera Finka v postavě Rychtáře.
24. února 2002 jsme byli ve Vídeňské státní opeře svědky večera, který je rozhodným a mnohostranným přínosem pro interpretaci Její pastorkyně. Inscenace vznikla ve spolupráci Státní opery ve Vídni s Národním divadlem v Brně s předpokladem, že se za dva roky – 21. ledna 2004 – objeví v autentické podobě, ale v in-ter-pre-taci Janáčkovy opery na brněnském jevišti jako zahajovací představení festivalu Janáčkovo Brno 2004. Lze si přát, aby inscenace oslovila Brňany stejně sugestivně jako se tomu stalo v letošní únorové neděli na vídeňské Ringstrasse.