Scéna.cz 

Bušení do hlavy (aneb Božská tragedie)

Státní opera přišla s projektem řady jednorázových provedení soudobých oper od českých skladatelů pod poněkud zavádějícím názvem „Bušení do železné opony“. Vypravil jsem se na jedno z představení – Božskou komedii Martina Kumžáka (3. 2. 2002). Nejdříve se snažím zjistit něco o libretu Lubomíra Holzera na námět Lubomíra Holzera. Jde o rádoby hlubokomyslný text, kde vystupuje Ježíš, Zeus, Budha a spousta různých bohů. Nakonec, říkám si, na libretu tak nezáleží, zhudebnit se dá cokoli, třeba výstřižky z novin (viz John Adams), hudba to třeba zachrání. Avšak po několika minutách víme, o co jde a že až do konce se nebude konat žádné překvapení.
Skladatel je zřejmě rockový hudebník, který zná noty, ovládá durové i mollové kvintakordy a jejich obraty. Nic proti tomu, i s tímto materiálem lze něco vytvořit. Ukazuje se však, že autor komponuje na libreto slovo od slova jeden nekonečný recitativ z krátkých melodických frází – chybí zde árie, písně, nebo když ne, tak alespoň nějaké uspokojivé spočinutí v jakékoli náladě, stavu, ploše, barvě. Nebo cokoli nevšedního, magického, působivého nebo aspoň překvapivého. Místo toho se hudba hrabe vpřed po jednotlivých slovech a větách textu, realizujíc autorovu naivní představu o tom, co je opera. V harmonických postupech se bezradně vrací stále k tónice. Je tu pár naivních symbolů, zvukomalebných a žánrových názvuků, např. Dionýsos je charakterizován polkovými přiznávkami, ve sboru jeptišek uslyšíme dokonce školní cvičení z dvouhlasého kontrapunktu a tak podobně. Celé to připomíná dílo nějakého amatéra zkomponované pro školní besídku. A to vše někdy v 19. století, nebýt občasných prvků popu, jako třeba mechanické diatonické sekvence, které by muzikus školený v 19. století přece jen považoval za laciné.

Bizarnost celé produkce podtrhuje muzikálový „soulový“ tenorek Tomáše Trapla v roli Ježíše, zatímco Daniel Hůlka tomu všemu dodává operní lesk v roli Apolóna. Na jevišti se nic neděje (jde o statické, čtené provedení) a kromě poměrně výpravné scény a kostýmů není na co se dívat. Z nudy tedy pozoruji hlediště. Publikum poslouchá jak uhranuté, nikdo nebučí, neodchází. Holt provinční divadlo, provinční obecenstvo. Tohle jsou Pražané, kteří se v roce 1926 ještě dokázali rozvášnit, byť jen proto, aby vypískali Vojcka! A dnes? Žádný názor, žádné srovnání, řečeno s Cagem: „anything goes“, zde však v tom nejhorším smyslu.
Chápejte, nemám nic proti Kumžákovi. Je to bezpochyby muzikant, použitelný v některém žánru. Vše padá na dramaturgii Státní opery. Soudobá opera? Musím myslet na opery Ligetiho, Beria, Rihma, Andriessena nebo třeba takového Jamese McMillana, mám–li zmínit někoho mladšího. Některé z nich jsem měl to štěstí vidět v cizině. Jestliže jsou zde peníze a vůle dělat soudobé opery, Praha by mohla konečně něco z toho poznat, než začnou podobné věci vznikat u nás. Vědí vůbec tvůrci dramaturgie Státní opery o jejich existenci? Nebo jsou přesvědčeni, že pražské publikum na tohle nemá? Nebo si dokonce myslí, že jsme dnes už někde dál, jako třeba v „postmodernismu“ ty-pu (a to je samostatná kapitola) Sloního muže?
Zřejmě si marně lámu hlavu, abych odhalil nějakou dramaturgickou koncepci v sezoně Státní opery – důvody jejich výběru budou patrně mnohem prostší. Ale pozor, vedení tohoto operního domu prý nyní „povýší“ a přejde do Národního. Obávám se, že z této neotřesitelné pozice nám teprve uštědří svou lekci o tom, co je současná opera! Myslím, že se nespletu, bu-du-li prorokovat, že hlavním trumfem bude odvážná scénografie. Viditelné, je přece snadnější ji uchopit, prvoplánově vstřebat. Hudba může být jakákoli – funguje napřed jako záminka, nakonec jako zvuková kulisa k představení. Hudba vůbec dnes již jen chabě parazituje na povrchně efektní vizualitě. Že to nikomu nevadí? Jistě, zvykáme si na státem podporovanou pokleslou kulturu střiženou na plebejský vkus. Provinční dramaturgie operních domů je toho jedním z projevů. …
Z těchto chmurných myšlenek mě vytrhne jakési dramatické tremolo na zmenšeném akordu. Mám chuť ztropit výtržnost, ale nechci být lynčován. Raději civilizovaně odcházím, abych nezažil to nejhorší: až se na konci představení strhne nadšený aplaus.