Scéna.cz 

Valentinská pouť do Norska

Kapitola čtvrtá: Norská opera a Janáček
„Janáčka miluji. Uvedli jsme Věc Makropulos, Káťu Kabanovou a letos na podzim to bude už potřetí Jenůfa v koprodukci s operou v Düsseldorfu. Neumím si vysvětlit, proč Jenůfa není stejně populární jako třeba Tosca, ale nikdy nepřestanu přesvědčovat publikum o vý-ji-meč-nosti tohoto díla.“ Opera bude nastudována v nor-štině: „Diskuse o uvádění oper v originále asi nikdy neskončí. Dlouho jsem o tom hovořil s di-rigentem Bohumilem Gregorem a máme stejný názor: zejména u Ja-náčka, jehož opery jsou velmi silným dramatem, je třeba, aby diváci dokonale rozuměli textu a významu sdělení. Když nejen publikum, ale ani pěvci, orchestr, dirigent, režisér nerozumějí česky, pak je pro ně Jenůfa pouze zvukem, ale nikoliv oním výsostným dramatem. Pochopitelně že uvádění v originále nebo v norském překladu zvažujeme případ od případu. Pucciniho budeme například vždycky uvádět v italštině - díky četným nahrávkám naši diváci jeho opery dobře znají. Lohengrin je také v němčině. Ale například ´konverzační opery´ typu Lazebník sevillský uvádíme v norštině.

Kapitola pátá: Publikum a sponzoři
Norská opera pracuje na semi-stagionovém systému. Ročně uvádí čtyři nové tituly, které zůstávají na repertoáru 2-3 roky, a kromě toho je kolem 10-12 titulů z předchozích sezon. „Počítáme zatím s pěti představeními opery Circus terra od Trygve Madsena. Ovšem pokud bude divácký ohlas příznivý, počet repríz rozšíříme.“ Na publikum myslí pan Simensen v první řadě: „Každý si může lístek do opery dovolit. Nejlevnější stojí stejně jako dvě piva…“ Stále více vzrůstá počet návštěvníků z mladé generace (můžeme to potvrdit, pátá repríza Lohengrina byla zcela vyprodána a mladých návštěvníků byla celá řada): „Zcela jistě u nás neuvidíte jako třeba v Monte Carlu shrbené dámy – shrbené ne proto, že by byly staré, ale že je tíží šperky…“
Získávat mladé publikum se daří i díky každoročním letním koncertům na středověkém hradě Akershus, na osloském hlavním náměstí byl uveden Lazebník sevillský (kontakt obecenstva na vzdálených místech s jevištěm zajišťovala projekce na plátno o 70 čtverečných metrech) a také angažování dvou norských popových hvězd do rockové verze Pucciniho Bohémy – následný průzkum ukázal, že řada rockových fanoušků se poté vypravila do Norské opery, aby shlédla originál…
15% tvoří předplatné, ale pan Simensen doufá v jeho další zvýšení. A ještě k financím: 82% tvoří příspěvek vlády, 4% jdou od sponzorů a zbytek ze vstupného. Sponzorů má Norská opera pět stálých a o příspěvky pro operu neúnavně pečuje společnost Sponsor Service v čele s paní Anne Elin Tollerud.

Kapitola šestá: Strasti a slasti cestovatele
Naše cesta nezačala šťastně. Dnes už na to vzpomínáme s úsměvem, ale tehdy… Peripetie začaly při přestupu na amsterdamském letišti, kde mě nechtěli vpustit transitem, protože růžek na fotografii v mém pasu (asi tak 5 mm) byl odlepený. Pět minut před odletem našeho spoje jsem konečně dostala svolení pokračovat v cestě, takže jsme vzdálenost na „the Gate“ našeho letadla, neboli minimálně 2 km (kdo zná amsterdamské letiště, ví, o čem mluvím) urazily ve zběsilém poklusu. (Nemohu se zbavit dojmu, že nás amsterdamští úředníci chtěli prověřit pro Olympijské hry. Nuže, s čistým svědomím prohlašuji, že jsme obstály – ovšem za cenu naprostého vyčerpání po celý následující let do Osla. Takže i tu čarokrásnou krajinu s fjordy u Osla jsme viděly v mlhách…)
´Slasti´ nás čekaly hned po příletu do Osla. Tam jsem – po japonských zkušenostech – byla šokována tím, že se kdykoliv s kýmkoliv domluvíte – anglicky. Nezáleží totiž na věku či profesi Norů – všichni Vám odpoví – velmi ochotně a mile - a navíc všichni s anglickou výslovností hodnou oxfordského profesora.
Dalším zážitkem bylo ubytování v Grand hotelu na hlavní třídě Osla – Karl Johansgt. 31, která vede od Parlamentu až ke Královskému paláci. Hotel byl vystaven v roce 1873 a skvěle renovován evokuje dávné časy… Dokonce až tak, že v roz-sá-hlé restauraci je dodnes pietně uchováván mramorový stolek, kde prý denně měl svou kávu či pivo Henrik Ibsen… Na zdi nad stolkem je zavěšen umělcův klobouk a hůl a několik fotografií… samozřejmě že zbožným přáním každého literáta by bylo, aby ta inspirace velkým norským dramatikem byla přenosná, nicméně i onen okamžik vstřebávat byť jen na chvíli atmosféru bytí velkých osobností je úžasná. (Pro polární cestovatele by zase inspirací mohl být pocit, že jsou na stejném místě, kde Roald Amundsen oslavil svůj úspěšný návrat z Jižního pólu v roce 1912).