Scéna.cz 

Jitkou Hosprovou

Dnešní viola je houslový nástroj altového typu. Aby se na ni dalo hrát pod bradou, má zvláštní konstrukci s hlubokým laděním na kratším korpusu. Výsledkem je zvláštní témbr, odlišný od příbuzných houslí a violoncella. Byla dotvořena v 17. století, v 18. měla už své virtuosy a koncertantní literaturu. 19. věk ji jako zvláštní sólový nástroj nedocenil: i její tehdejší jediné geniální koncertantní dílo, Harolda v Itálii, napsal Berlioz na žádost Paganiniho, génia především houslového. Teprve ve 20. století našla své místo na slunci. Tehdy vyrostl Paul Hindemith, geniální violový virtuos a autor skvělých sólových i koncertantních skladeb pro violu, a po něm i celá garnitura vynikajících sólistů. Také u nás: Herold, Černý a celá plejáda umělců z generace po druhé světové válce: Koďousek, Škampa, Malý aj. Všichni však byli violisty hlavně kvartetními a jen občas nebo po menší část kariéry se mohli věnovat sólovému hraní. Vycházející hvězda violy Jitka Hosprová si odvážně vytkla sólovou kariéru za životní program.

Jistě jste se s takovým tvrzením také mnohokrát setkala: violisté jsou jenom přeučení houslisté, kteří nepotřebují vrcholnou houslovou techniku ani hbitost. Už v časném mládí bývají loveni hlavně mezi houslisty většího vzrůstu a s delšími prsty, protože jsou nezbytní pro smyčcová kvarteta a orchestry. Dostanou trochu větší nástroj, naučí se hrát v altovém klíči a jejich hudební kariéra se změní: mají pohodlnější život – nečekají na ně žádné paganiniovské Caprice – ale zříkají se také naděje na kariéru velkých houslových hvězd. Jak to bylo s Vámi, jak Vy jste se stala violistkou, jaký je Váš poměr k tomuto nástroji?
Také já jsem se od sedmi let učila na housle: viola se snad jako první a jediný nástroj nedává žádnému dítěti. Když jsem dospívala, čím dál tím častěji jsem slýchala doporučení, že se vzrůstem a fyziognomií ideálně hodím na violu. Hra na housle mne těšila, měla jsem s nimi úspěchy, ale smyslu těch doporučení jsem chtěla přijít na kloub. A tak jsem byla velmi ráda, když jsem na konzervatoři v Plzni poznala Jana Motlíka, tehdy profesora violy na tomto ústavu a dnes ředitele Plzeňské filharmonie. Ten mi nejen potvrdil, že se na violu hodím, ale uvedl mne i do světa violové hudby. Seznámil mne se zvukem a před-nostmi nástroje, pozval mne na violový koncert, předváděl nahrávky. A když mne viola zaujala, stal se mým učitelem.
Nikdy jsem toho nelitovala. S nástrojem jsem se brzy sžila a záhy s ním prožívala první úspěchy. Na takové nadšence violy jsem měla štěstí i později: je jím také můj pedagog na Hudební fakultě AMU doc. Jan Pěruška i ti, kdo mne vedli na kursech a studijních pobytech v zahraničí. S violou jsem se brzy ztotožnila nejen v tom smyslu, že jejím zvukem promlouvám a snažím se vzbuzovat city svých posluchačů. Tón violy mne vzrušuje, v pravém smyslu toho slova jím žiji. Proto se mne také vždy dotýkalo podceňování violy, na jaké jste narazil svou otázkou. Především tím, co na violu dokážu, se za ni beru a usiluji o to, abych s ní byla dobrá – nejen mezi violisty, ale i vůbec mezi hudebními interprety a umělci.

Dovolte mi teď obvyklou otázku, kterou si posluchačská veřejnost klade znovu u každé nové osobnosti: co na Vás zapůsobilo tak, že jste se rozhodla pro profesionální hudební kariéru? Máte za sebou nějaké rodové hudební kořeny?
Nemám. Pokud paměť mých rodičů a dalších příbuzných sahá, žádní hudebníci mezi mými předky nebyli. Jen moje maminka učitelka miluje klasickou hudbu. Ta mne brala na koncerty, které na mne hluboce působily. Pamatuji si, jak jsem byla oslněna například Mozartovým Korunovačním koncertem. Jistě i pod tímto vlivem jsem prožívala vlastní hraní už na LŠU a brala je velmi vážně. A za hluboký vztah k hudbě vděčím i svým učitelům: nejen proto, že mne do světa hudby uvedli, ale zejména pro svobodu, jakou mi umožnili v zacházení s ní. V tomto směru pro mne měl velký význam doc. Jan Pěruška, který mne připravil ke zkouškám na AMU a pak mne zde celých pět let studia vedl. Byla to jiná škola než na konzervatoři, s jinými metodami, náročnější a přísnější. Přesto toleroval divokost, která je mi vlastní, a krotil ji jen do nezbytné míry. Ten prostor pro tvůrčí svobodu interpretace byl pro mne velmi důležitý: právě díky tomu jsem si našla vlastní vztah k hudbě a stala se v ní sama sebou.