Scéna.cz 

Antonio Vivaldi: Juditha triumphans

Za podpory řady oficiálních institucí vydala firma Opus 111 v rámci edice Vivaldi jeho bib-lické oratorium Juditha triumphans. Vydání je to reprezentativní, po všech stránkách skvostné. Tři CD jsou doplněna „knihou“ o 111 stranách (zřejmě symbolické číslo, protože přední strana obálky se počítá, zadní nikoliv). Kniha obsahuje předmluvu k edi-ci o Vi-valdiho duchovní vokální tvorbě, historii oratoria Juditha triumphans, které na text Giacoma Cassettiho skladatel zkomponoval na podzim roku 1716 pro chovankyně Ospedale della Pietŕ, kde působil. Tento benátský dívčí sirotčinec měl sbor i orchestr vysoké úrovně. Známa jsou i jména chovankyň, které při prvním provedení oratoria zpívaly obtížné sólové úlohy. Protože oratorium bylo psáno pro dívčí instituci, jsou všechna sóla i sbor obsazena pouze ženskými hlasy.

Po těchto dvou studiích Michaela Talbota následuje úvaha dirigenta o problémech současné interpretace, v níž se zabývá otázkami ladění, nástrojového obsazení orchestru, vhodných hlasů pro jednotlivé role, instrumentací bassa continua, správnými tempy atd. až po zdobení vokálních partů v da capo áriích. Je to dobrá ukázka moderního přístupu k poučené interpretaci. Dalším problémem, který ve svém příspěvku řeší Louis T. Vatoison, je problém „předehry“. Mělo oratorium původně předehru nebo ne? V rukopise zachována není, Vivaldi prý však běžně odděloval části svých rukopisů, aby je použil v jiné souvislosti. Byla proto pro tento účel zvolena sinfonia, která se svou tóninou, nástrojovým obsazením, charakterem hudby i dobou vzniku nejlépe hodí k oratoriu. Všechny tyto studie včetně krátké synopse děje nalezneme v doprovodné knize ve čtyřech obvyklých jazycích. Následuje úplný text oratoria, který kromě latinského originálu je otištěn i v italském, anglickém a francouzském překladu.
Přes značnou délku díla (celek trvá více než 2 a 1/2 hodiny) je provedení natolik živé a zajímavé, že zaujme a udrží pozornost posluchače. Je to provedení historicky poučené a současně zcela aktuální. A vzhledem k tomu, že dirigent dokázal vybrat pro jednotlivé role pěvkyně rozdílných barev hlasů, které lze vždy od sebe velmi dobře odlišit, zvykne si posluchač velmi brzy na to, že všechny role zpívají ženy. Roli Judithy zpívá sametovým hlasem a s hlubokým citovým nábojem Magdalena Kožená, ukrajinská pěvkyně Anke Herrmann zpívá její družku Abru dojemně čistým, svěže dívčím sopránem. Jinak svěže a jinak mladistvě působí Holofernův sluha Vagaus Italky Mariny Comparato. Hluboký alt Tiziany Carraro zaujme zase svými sametovými hloubkami v roli Oziase. Jedině u role Holoferna se mi volba nezdála šťastná. Maria José Trullu jako jediná má poměrně velké vibrato a její hlas i projev z celkového „rovného“ zpívání i rovného tónu nástrojů včetně smyčcových cize vyčnívá. Přestože všechny árie kladou velké nároky na zvládání koloratur, působí celek velmi přirozeně a – znovu použiji toho slova – živě. Přímo strhující je pak sled recitativů a árií z druhého dílu, když se Juditha odhodlá Holoferna zabít. Magdalena Kožená, Anke Herrmann a Marina Comparato v této části podávají nejen skvělé pěvecké výkony, ale strhnou posluchače hloubkou výrazu. Na odchovance středoevropského klasického gymnázia působí italská výslovnost latiny poněkud směšně, ale i tak jsem si brzy zvykl. Ostatně nepochybuji o tom, že i v době Vivaldiho se latina v Itálii takto vyslovovala. Vedle vynikajících sólistek je třeba se zmínit i o výborném výkonu sboru a o zce-la přesvědčivém, čistém a neromantickém výkonu instrumentálního souboru. Samozřejmě hlavní zásluhu na výborné kvalitě této mimořádné nahrávky má její dirigent Alessandro de Marchi, který se nebál přirozeného a velmi muzikálního výrazu, aniž by kdy sklouzl do sebemenšího romantizování na jedné či do nudy úzkostlivé muzeálnosti na druhé straně.