Scéna.cz 

Jana Semerádová - Solo for the King

Na jaře letošního roku se mezi novinkami vydavatelství Supraphon objevila nahrávka s názvem „Sólo pro krále“. Velmi nesnadno by se hledal název, který by sám o sobě pokryl tolik významů jako právě tento. Hlavní význam vzápětí doplňuje podtitul desky – Koncert u dvora krále Friedricha II. Velikého. Tento panovník proslul nejen jako skvělý vojevůdce, ale také jako milovník hudby a velmi zdatný flétnista. Sólo pro krále tedy je jak koncertem k poslechu Jeho královského Veličenstva, tak i skladbami, které byly určeny k hraní výhradně pro Friedricha a nebyly součástí tehdy běžného repertoáru ostatních flétnistů. Tím jsme však ještě zdaleka nevyčerpali všechny možnosti! Chopí-li se flétny skutečně dobrý hráč, stává se v jeho rukou královským nástrojem. A v neposlední řadě je tu ještě výklad mnohem osobnější. Sólo pro krále totiž může v přeneseném významu být sólem pro hudebního virtuosa. A tím právě flétnistka Jana Semerádová bez nejmenších pochybností je. Možná teď namítnete, že v takovém případě by na titulní straně mělo správně stát sólo pro královnu, abychom učinili zadost snahám Evropské unie o genderovou vyváženost. Leč dvorní protokoly v 18. století často užívaly pro panovníky označení pouze v mužské podobě (jedním z příkladů může být uherská korunovace císařovny Marie Terezie v roce 1741 v Prešpurku), takže i v tomto smyslu je název „Sólo pro krále“ zcela v pořádku. Aby toho nebylo málo, zvláštní místo tato deska zaujímá také v tom smyslu, že se jedná o první sólové album Jany Semerádové.

Ve dvorní kapele Friedricha Velikého působila řada vynikajících hudebníků té doby. Předně to byl Johann Joachim Quantz, vynikající flétnista a také Friedrichův učitel, který pro svého královského žáka zkomponoval stovky skladeb. Kromě sólových koncertů, sonát a komorních skladeb to byl také soubor Fantazií a Capriccií, které sloužily jako etudy, které však tříbily nejen technické dovednosti hráče, ale také jeho hudební vkus. Významnou postavou byl též houslista František Benda, koncertní mistr orchestru. Současníky byla oceňována jak jeho vynikající hra, tak i umění skladatelské, o němž se velmi pochvalně zmiňuje dokonce i sir Charles Burney ve svém hudebním cestopise. Touha zaměstnat v Berlíně ty nejlepší hudebníky ke dvoru Hohenzollernů přivedla také žáky vyhlášeného hudebního pedagoga, lipského kantora Bacha, kteří byli proslulí svými kvalitami. Jedním z nich byl Johann Philipp Kirnberger, vynikající kontrapunktik, teoretik a houslista, nebo Carl Philipp Emanuel Bach, druhý Bachův syn. Ačkoliv byl skvělým cembalistou i skladatelem, neměl na králově dvoře tak docela na růžích ustláno. Friedrichovi se totiž úplně nezamlouvaly jeho skladby, které Carl Philipp psal v novém stylu, tzv. Empfindsamer Stil. Proto, i přes nepochybné finanční výhody zdejšího zaměstnání, v roce 1767 nastoupil na místo hudebního ředitele města Hamburku, které před tím zastával jeho kmotr Georg Philipp Telemann. Samotná vystoupení dvorních souborů také často zpestřovala hostování jiných umělců. Jednou z takových návštěv u pruského krále byl sám Johann Sebastian Bach. Friedrich mu zde zadal téma, na něž mu tento proslulý fugista provedl z hlavy šestihlasou fugu. Po návratu do Lipska se ke královskému tématu Bach vrátil a vytvořil z něj jeden ze svých nejvýznamnějších cyklů, Hudební obětinu. Sonáta h moll sice vznikla někdy v letech 1736/1737 pro pravidelné koncerty, na nichž vystupovalo lipské Collegium Musicum, na tuto nahrávku však přesto patří. Jedná se totiž o jednu z nejnáročnějších skladeb barokního repertoáru po všech stránkách a právem jí tak ve flétnovém repertoáru náleží čestné místo. Kompaktní disk tedy skutečně naplňuje dramaturgické sevření, vymezené svým titulem.
Hudební nastudování je opravdu vynikající. Ve vybraných skladbách si Jana Semerádová zvolila hudební styl, který je velmi blízký jejímu naturelu. Díky tomu můžeme obdivovat nejen její perfektní techniku s tónem, plným spousty barevných i dynamických odstínů, ale také jedinečnou hru drobných afektů, jimiž se tato hudba doslova hemží. Přesné načasování ozdob, jemné a vkusné improvizace i jemné zacházení s artikulací a celkovým časem ve skladbách jsou skutečným potěšením pro každé hudební ucho. Jednoduše řečeno, Jana Semerádová svůj nástroj ovládá skutečně mistrovsky. Bez zajímavosti není ani to, že při natáčení použila dva různé modely. Většina skladeb je nahrána na kopii flétny podle turínského stavitele Carla Palancy, některé pak na kopii dle Godefroie Adriena Rottenburgha z Bruselu. K natáčení si Jana Semerádová přizvala jedny ze svých skutečně nejbližších hudebních kolegů, houslistku Lenku Torgersen a violoncellistku Hanu Flekovou. Obě dámy nejenže skvěle ovládají umění hry na své nástroje, což dokazuje také tato nahrávka, byť jde především o skladby pro sólovou flétnu, ale s Janou Semerádovou spolupracují již řadu let a jsou základem souboru Collegium Marianum. I přesto, že je hudba zprostředkovaná kompaktním diskem a přehrávačem, z hudebního provedení dýchá dokonalá souhra i vzájemné hudební porozumění. Stejně výtečný je také francouzský cembalista Bertrand Cuiller, zejména v Bachově Sonátě h moll s náročným partem obligátního cembala. Navíc byl použit velmi vhodný nástroj, kopie cembala podle německého stavitele Michaela Mietkeho. Jeden nechal pro dvůr v Köthenu postavit J. S. Bach, jiný zase používal Friedrichův orchestr. Volba tedy padla na jeden z nejlepších nástrojů, který bylo k tomuto projektu možno zvolit. Jak je vidět, velká péče byla věnována i těmto zdánlivým detailům. Díky tomu všemu mohla vzniknout opravdu vynikající a osobitá nahrávka.

SUPRAPHON SU 4087-2
Solo for the king
Johann Sebastian Bach: Sonáta h moll, BWV 1030, Fuga canonica in Epidiapente a Canon perpetuus z Hudební obětiny, BWV 1079; Johann Philipp Kirnberger: Triová sonáta g moll; Johann Joachim Quantz: Sarabanda G dur, Minuetto e moll a Gigue g moll; Carl Philipp Emanuel Bach: Duetto e moll; František Benda: Sonáta e moll
Jana Semerádová – barokní příčná flétna, Lenka Torgersen – barokní housle, Hana Fleková – barokní violoncello, Bertrand Cuiller – cembalo
Nahráno v kostele sv. Františka z Assisi v klášteře sv. Anežky České v Praze ve dnech 10. a 12. 12. 2011, hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Miroslav Mareš. Celkový čas 58:25. Zdroj Hudební rozhledy 09/2012 - Lukáš Vytlačil.