Scéna.cz 

Ostravské Dvě vdovy

K režii Smetanových Dvou vdov ostravské Národní divadlo moravskoslezské přizvalo režiséra Josefa Průdka – a udělalo, myslím, dobře. (Premiéra 15. 6.) Průdkův pohled je podobný tomu Jany Kališové, která naposledy Dvě vdovy režírovala v pražském Národním divadle – dívá se na Smetanovu operu s nadhledem, s pobaveným úsměvem (nikoli však s úšklebkem). A vytvořil zábavnou, přitom lidsky jímavou inscenaci, prodchnutou hravostí. Pohříchu i ně-kolikero konkrétních akcí si vypůjčil od své kolegyně (od spoutávání Ladislava až k závěrečnému fotografování) – zbytečně, vždyť vlastní invence ve vymýšlení vtipných momentů mu nechybí (již od úvodu, kdy se v pozadí, za rozevřenou stěnou odehraje němá scéna: kolem Ladislava na šňůrkách visí holubičky, on občas do vzduchu vystřelí, sluha mu nabíjí; později Ladislav do místnosti „vstoupí“, totiž je přivezen i se zátiším s kvě-tináčem, sedě na pohovce, svázán atd.).
Vše se odehrává mezi třemi vysokými stěnami, rozčleněnými příčkami na okna, části stěn jsou otevíratelné (scéna a kostýmy Renata Valčik). S největší nadsázkou režisér řeší sborové scény – dámy v červeném a pánové v bílém výbušně, okázale jásají, všichni stejná gesta (ostravský sbor tak činí s příkladným nasazením), Karolína stoupá na houpačce ověnčené slunečnicemi…

Co se ale Průdkovi především podařilo: dovedl sólisty k tomu, aby sehráli velmi přehledné a výmluvné situace, v nichž plasticky vystupuje trojúhelník Karolina – Ladislav Podhájský – Anežka. Nabídl pronikavé vidění lidské, především ženské psychiky. Karolína Oľgy Bezačinské je rázná, bystrá šibalka, extrovertka, která se umí bavit a která to umí s muži – ale žádná koketa. Zazpíváno s konverzační lehkostí a rozmanitostí. Především ale Zdena Vaníčková–Matoušková dokázala vytvořit vnitřně složitou postavu, ukázat Anežku z mnoha stran, v pestrých reakcích – chvíli se uvolněně škádlí a popichuje s Karolínou, v zápětí je obezřetně upjatá. Okouzleně vydechne držíc báseň od Ladislava, v zá-pětí při Ladislavově milostném vyznání zcela nad věcí konstatuje: „jsou ti muži ale lháři“. Ladislavovo nadbíhání ji vlastně baví, dokáže hrát hru, šprajcovat se. Ale chvílemi na povrch vyvěrá i oprav-dové váhání – a před rozuzlením tiché zklamání. Její herecký výkon je vskutku působivý. Jenže: ač zpívá jistě nejlépe, jak může, s vnitřním porozuměním textu, ač má roli poctivě nastudovanou – nedá se nic dělat, jakýmsi šelestem postižený hlas ji příliš limituje a dojem značně kazí.
Ján Vaculík coby Ladislav dvojici dam herecky spíše sekunduje, jeho nikterak objemný hlas zní ve středních polohách příjemně, do vyšších poloh stoupá se znatelným úsilím. Vaculíkovou největší předností tak je výrazové zpívání. A nutno zmínit: naprosto přirozeně přednáší prózu. Martin Gurbaľ zpívá postavu Mumlala vzhledem k tradici až nezvykle střízlivě, zadumaně, vláčně. Výkon, kterému těžko něco vytknout: krásný zpěv. Pro úplnost: milý, spolehlivý výkon odvedl Václav Morys (Toník), a nepříjemně jedovatě, především ale místy intonačně falešně zpívala Pavla Morysová Lidunku.
O hudebním nastudování Václava Návrata platí to, co o poslední ostravské premiéře této sezony jako celku (a nejen o té): byla odvedena poctivá, důsledná, profesionální příprava – o čemž svědčí výrazové zpívání, sladěné ansámbly i to, že celá inscenace má švih.