Scéna.cz 

Nederlands Dans Theater v Praze

Nederlands Dans Theater se zapojil do sítě přímých tanečních přenosů již v konci minulé divadelní sezóny a v divadelním roce 2012/13 má pro diváky připraveny čtyři programy, první z nich měli šanci právě teď vidět v pražském kině Aero. Komponovaný taneční večer v divadle Lucent DansTheater v Haagu přinesl jednu světovou premiéru, dvě Kyliánova díla z počátku devadesátých let a novější skladbu místní choreografické dvojice Petra Lightfoota, uměleckého šéfa divadla a jeho umělecké partnerky španělské choreografky Sol León.

Medhi Walerski (*1979), Kyliánův žák, původně tanečník v jeho souboru, vstoupil do povědomí taneční veřejnosti jako oficiální choreograf NDT (II) titulem Mammatus. Jeho nová vize Stravinského SVĚCENÍ JARA (1913), kterou nazval Chamber Komnata a která vychází ze Stravinského hudby v úpravě Joby Talbota, je druhou choreografií pro NDT I. Inscenace je výsledkem mezinárodní koprodukce několika kulturních institucí, mimo domácích také z Norska a USA - ze Severní Karolíny a Los Angeles, kde Stravinskij během druhé světové války žil a dirigoval filharmonii.

Na počátku se objevuje muž s holí Stravinskij?, prochází se po jevišti a představuje si, jak se budou tanečníci pohybovat, co budou dělat, co bude odhaleno. Modrá světelná skvrna ukončí jeho výklady, v dálce přichází sbor. Těla tanečníků v transparentních trikotem nasvícená "bronzovým" světlem, přísvitem ohně, naznačují nahotu, ale nejsou nahá. V "minimalistickém pochodu" zaujmou konfiguraci na scéně, je to reliéf , freska z egyptských chrámů? Z řady se vydělují dvojice, zasvěcují se lásce. Světlo přechází do temné modře, nasvícené jsou jen jednotlivé části těl, bílé záblesky paží, ramen, tváří, sugesce barokního obrazu s protikladem světla a stínu je velmi silná. V některých momentech se obrazec za naprosté tmy - alespoň v dojmu filmového diváka - přeskupuje. Vše má přísný řád, není zde hledána oběť, ale skupina má určitý úkol. Walerského "Svěcení jara" se také neodehrává uprostřed jarní přírody ale v komnatě, není to živelný nespoutaný divoký rej slovanského primitivního společenství ale kultivovaný rituál zasvěcenců jakési prastaré civilizace, v pravém slova smyslu posvěcování, které bylo naplněno.

Podle následujících choreografií Jiřího Kyliána se zdá, že zatím žáci ještě nepřerostli učitele. Abstraktní skladby Sweet Dreams a Sarabande vznikly na přelomu osmdesátých a devadesátých let,v tzv. černo-bílém Kyliánově období a nesou všechny znaky jeho tvůrčích kvalit. "Sladké sny" na hudbu Antona Weberna jsou plné fantaskních freudovských vizí a symbolů, hrou s jablky " o jablko", neotřelých pohybových nápadů a humoru, vynikající práce se světlem (spolupráce s light designerem Joopem Cabootem), originálních kostýmů Joke Visser.

U Sarabande si obecenstvo na skutečnou Bachovu hudbu musí počkat. Zaopatří ji nejdříve šest barokních masek, po jejich vzestupu na nebesa, šest obyčejných mužů v bílých tričkách a tmavých kalhotách. Tlučou do země, do vlastního těla, dýchají, vzdychají, dusí se, vykřikují, škrábou do podlahy, do toho Bach v elektrofonické podobě Dicka Heuffa. Muži se evidentně chtějí něčeho zbavit, něco je tísní - nejdříve svých triček, pak kalhot (ale stále alespoň decentní trenýrky), něčeho se bojí, s něčím bojují, hrají si na hrdiny a vyvolávají svými akcemi salvy smíchu. A nakonec se dočká i ten, kdo by se mohl cítit podveden - "nemotorní" pánové bezvadně "vyseknou" ladné piruety a otočky na skutečnou Bachovu Sarabande.

Příznačně jako symbol loučení - i když původně byl avizován jiný titul - zakončila večer Labutí píseň - Swan Song - práce Sol León a Paula Lightfoota z roku 2010. Hudba Philipa Glasse byla dvojici už mnohokrát inspirací, ale v tomto případě poprvé složil skladatel Double Concerto for Volin, Cello and Orchestra přímo pro tuto skladbu. Je věnovaná rozloučení s dlouholetým členem souboru Stefanem Zeromskim, který tímto dílem opustil baletní svět. Poněkud záhadná a tajuplná choreografie, stavějící na opakujícím se hudebním motivu, dalším výrazným elementem jsou schody jako symbol vzestupů a pádů životních cest, v materiální podobě jaka dvě schodiště, která lze posunovat a přestavovat, po nichž se jde nahoru i dolů, na nichž se tančí. Kyliánovská estetika, dynamika a střídání extatického tempa s lyrickým rozvolněním se nechaly spíše tušit než vidět. Zatímco tanečnice v bílém, šedém a červeném kostýmu s odhalenými nohami jsou zřetelné, proměňují se tanečníci v černém na černém pozadí v nejasné stíny, o jejichž existenci dávají tušit jen kmitající dlaně a obličeje. Zda to byl záměr režie nebo jen nevhodně vybraný směr záběru, je otázka, každopádně bylo tentokrát publikum v divadle ve výhodě.

První představení NDT (v tomto večeru soubor NDT 1) v této sezóně určené stovkám tisíců obdivovatelů tance v celé Evropě ukázalo moderní taneční tvorbu v tom nejlepším světle (i přes některé výhrady k osvětlení s ohledem na filmovou kameru či kvalitu záběrů). Další přenos - Večer s León a Lightfootem - 20. prosince 2012, může sloužit jako inspirace pro neobvyklý vánoční dárek.