Scéna.cz 

Janáčkova opera se vrací k české klasice

Uvést dnes na české scéně českou operu je prubířským kamenem každého operního souboru, už proto, že s výjimkou slovenských sólistů si angažováním zahraničních pěvců až na čestné výjimky naše divadla příliš nepomohou. To, že Jaroslav Kyzlink zařadil mezi premiéry této sezóny hned dva české tituly, je krok rozhodně záslužný. Vedle Fidelia, Aidy a Maškarního plesu se tak v premiéře 19. září 2002 na programu objevil Dvořákův Jakobín, kterého bude 7. února příštího roku následovat Káťa Kabanová. Jakobín je z dramaturgického hlediska divácky atraktivní a neprávem opomíjené dílo české klasiky. Těžko najít odpověď na otázku, proč je Rusalka samozřejmou součástí repertoáru našich operních scén, zatímco na Jakobína, jakoby se i u nás zapomnělo.

Když Dvořák na počátku 80. let 19. století uvažoval o námětu svého budoucího díla, vyžádal si od Marie Riegrové libreto na komickou operu. V souladu s tímto požadavkem autora vyznívá i režie Zbyňka Srby a výprava Jany Zbořilové v nové brněnské inscenaci. Tvůrci zachovali původní dobu i místo děje. Poetickou atmosféru venkovského městečka navozují jásavé barvy realisticky navržených kostýmů, na scéně se objevuje obří kolo, díž, trakař … Celá inscenace je živě rozjásaná, herecky rozpohybovaná, což by korespondovalo s veselou Dvořákovou hudbou, kdyby té živosti a názornosti, s jakou režisér děj tlumočí, nebylo místy trochu moc. Snad nejvíc překročil Srba zdravou míru ve školní scéně, kde se naturalisticky snaží navodit atmosféru nudícího se sboru při právě probíhající zkoušce. Patrně obava z toho, aby sbor nepůsobil staticky, zde však přerostla ve vysloveně rušivý a nadbytečný moment. Stejně tak zbytečné je i režisérovo hledání dramatu ve výstupu Terinky a Jiřího. Když jsou překvapeni přicházejícím Bendou, hystericky začnou rozhazovat noty. V poetickém příběhu ze starých časů však takové přehrávání působí násilně. I malý Bohušův syn pobíhá po scéně nepřiměřeně nápadně ... Otázkou je, zda by se nová inscenace nelíbila víc právě bez tak okatých snah po zalíbení se divákovi. Ona totiž nejpoutavější je na Jakobínovi přece jen hudba a ta se umí prosadit svými kvalitami sama!

Hudebním nastudováním Jakobína se v Brně představil Tomáš Hanus poprvé a nutno uznat, že se uvedl ve skvělém světle. Dvořáka nechává vyznít ve všech jeho polohách, včetně perfektně sezpívaných ansámblů a sborových scén. Jednotlivé fráze staví střízlivě a věcně, jeho koncepce má hlavu a patu a až na pár temporytmických problémů v prvním dějství (např. při árii Jiřího nebo při závěrečném výstupu Julie) mu nebylo při premiéře co vytknout. Budiž mu ke cti, že už ve druhém z představení (21. září), které jsem viděl, se těchto chyb snažil vyvarovat. Jakobínem na sebe Hanus rozhodně upozornil v pozitivním světle!

V roli cizineckého páru Bohuše a Julie se představili Vladimír Chmelo a Natália Romanová. Oba jsou pěvci uměřených vyjadřovacích prostředků, což z nich činí velké umělecké osobnosti. Již při jejich vstupu na scénu diváka okouzlí přirozeností a elegancí. Chmelo zpívá s technickou samozřejmostí, výrazově umí být stejně přesvědčivě lyricky zasněný, jako rozhořčeně dramatický. Natália Romanová je zjevem i technikou dokonalá Julie. Jestliže se dlouholetá služba opernímu žánru podepsala na materiálu jejího hlasu, techniky se v nejmenším nedotkla. Romanová předvedla bez ohledu na zdravotní potíže při premiéře výkon, jakého nebyla alternující Jana Nábělková nejen po pěvecké stránce schopna jako herečka byla na scéně vysloveně „do počtu“.
Zato má nová inscenace dvě skvělé představitelky Terinky: jestliže v podání Simony Houdy-Šaturové vyzněly především lyričtější momenty, obdařila Jana Juríčková svou hrdinku mladistvou živostí a přirozeným herectvím. Pěvecky obě obstály na výbornou.
To bohužel ani v nejmenším nelze tvrdit o představiteli Jiřího - Milanu Vlčkovi. Jeho hlas podléhá díky dlouhodobě zanedbávaným technickým problémům ničivé deformaci. Hlasová křečovitost ovlivňuje herecký projev, a tak není divu, že jeho postava při premiéře zanikala. Naopak Milan Rudolecký sice hereckým projevem nezapře člena operetního souboru, zato však pěvecky předvedl výkon zcela odlišné kvality.
Vděčnou roli purkrabího Filipa si s chutí zazpívali Jiří Sulženko a Zdeněk Plech. Role nafoukaného nápadníka Bendovy dcery, který je všem na posměch vyžaduje značné herecké schopnosti. Jiří Sulženko je jevištně rutinnější, jeho technika však má své meze. Na Zdeňku Plechovi člověk ocení nejen krásný základ jeho vskutku mohutného hlasu, ale i mnohem nadějnější technické školení. Fakt, že zpívá hlavní role už v průběhu studia hovoří sám za sebe. V roli ambiciózního Adolfa prokázal Jakub Tolaš jen málo aristokratického sebevědomí a průraznosti, zatímco Jiří Sulženko, který v této inscenaci zpívá Filipa i Adolfa, podal hlasově i herecky suverénnější výkon. V obou představeních se s velkým nadšením a s viditelnou chutí jako Benda představil Josef Škrobánek. V roli klíčnice Lotynky potěšila spolehlivá Jana Iskrová. A lahůdku na závěr: hraběte Viléma ztvárnil s nebývalým nasazením a širokou výrazovou škálou sedmdesátiletý Richard Novák. Po celoživotním úsilí se Novák svým interpretačním uměním vypracoval k neuvěřitelné psychologické plastičnosti svých postav. Jeho hrabě je stejně věrohodně zahořklý, jako nahlodávaný pochybami nebo jásající nad návratem zatraceného syna.

Ačkoli Srbova režie se na rozdíl od loňské Traviaty s uvolněnějším námětem Jakobína místy poprala, vyznívá inscenace jako celek velmi příjemným dojmem. Hudební nastudování i obsazení většiny hlavních rolí je známkou vysoké úrovně Janáčkovy opery. Jsem si jist, že nový Jakobín diváky jistě potěší!