zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Marco Spada z Velkého divadla v Moskvě

David Hallberg  (Marco Spada)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Pro závěrečný přenos do kin z Velkého divadla v Moskvě byl naplánován na 30. března Zlatý věk J. Gregoroviče, ale později došlo ke změně programu, za níž můžeme být jen vděčni. Soubor baletu Velkého divadla nabídl divákům jako náhradu nepříliš známý balet MARCO SPADA, který mají v současnosti na repertoáru pouze v Moskvě.
Dílo složil původně francouzský skladatel Daniele Francois Esprit Auber (1769 - 1851 ) jako operu, k níž napsal libreto Eugén Scribe. Příběh a hudbu využil choreograf Joseph Mazilier k vytvoření stejnojmenného baletu, který byl uveden poprvé v Paříži v roce 1857. Balet, i když měl úspěch, později upadl v zapomenutí a teprve po více než sto letech jej znovu přivedl k životu francouzský choreograf Pierre Lacotte (*1932).

Pierre Lacotte, známý resuscitátor zapadlých romantických baletních děl (např. Copelia nebo Paquita) chtěl připomenout 130. výročí úmrtí autora hudby inscenací Marca Spady v roce 1981 pro Římskou operu, kde se mu do hlavní role přímo "vnutil" Rudolf Nurejev. Představení bylo poté přeneseno do Paříže a nejnověji je Pierre Lacotte nastudoval s baletem Velkého divadla v Moskvě (premiéra listopad 2013), pro něž již předtím připravil v roce 2000 velmi oceňovanou Faraonovu dceru.
Po shlédnutí série všech skvělých klasických kusů musí divák nabýt dojmu, že si Lacotte pro svou verzi Marca Spady "vypůjčil" z každého to úplně nejlepší a přivedl to k ještě většímu lesku.

Více než tříhodinový balet (ve třech dějstvích) - už zkrácený - nemá vteřiny, kdy by se na scéně neodehrával nějaký nablýskaný sborový výstup nebo brilantní duet či sólo. Balet překypuje originálními a velkolepými scénami - ať jsou to tance italských venkovanů, komické pochody mušketýrů, rej tančících na plese se svícemi, slavnostní plesové polonézy a valčíky, rozjaření bandité. Mezi těmito perličkami září jako diamanty sóla hlavního hrdiny Marco Spady (David Hallberg), charismatického bandity, který se skrývá pod maskou vznešeného aristokrata. Křehce a dětsky čistě s grácií víly tančí jeho dcera Angela (Jevgenije Obrazcová), která zpočátku nemá o podezřelých aktivitách svého otce ani tušení. Přímo fascinující jsou jejich pas de deux - např. v paláci, na plese nebo před loupežnickým doupětem ve skalách. Ale ani ostatní postavy nezůstávají ve stínu - komický náčelník mušketýrů Pepinelli (Igor Tsvirko), zamilovaný do Markýzy (Olga Smyrnová) a mladý princ Frederici, který si oblíbí Angelu (Semyon Chudin).

Všichni ruští interpreti nejenže musí dostát požadavkům francouzské školy na rychlost a preciznost i u těch nejdrobnějších krůčků a poskoků, ale musí být i dobrými výrazovými herci. Ještě složitější situaci má David Hallberg, který si vedle náročných figur musel osvojit i dvojí charakter. V detailním záběru kamery vidíme, jak se přes okouzlující úsměv na jeho tváři někdy přelévá zlovolná grimasa. K jedné z jeho nejbrilantnějších pasáží patří "skočné" sólo ve třetím dějství, kdy v kostýmu bandity svou suverenitou a vznešeností až do konečků prstů vystupuje jako král. Bleskurychlé variace výskoků ukotvuje stejně rychle v aristokratickém rozmachu paží, aby se opět vznesl z pozice nad zem.
Tak jako se Pierru Lacotte daří propojovat to nejlepší v choreografii, daří se Davidu Hallbergovi vložit do role své zkušenosti odlišného zázemí a ve výrazu je propojit s ruskou školou snad až k dokonalosti.
Taneční příběh je podáván ve vysoce kvalitním "balení" - scénografii v duchu historického divadla s realistickými malbami - náměstí italského městečka s kostelem, interiéry šlechtického sídla, taneční sál guvernérského paláce nebo úkryt banditů v horách v harmonii s pestrými ale nikoliv křiklavými barvami a formami kostýmů - všechny dámy v polodlouhých nadýchaných pastelových šatech (Angela usednuvší ve starorůžových šatech před temně zelený paraván je přímo ztělesněním klasicistního portrétu) - je rovněž dílo Pierra Lacotte. Lacotte neopouští francouzský elegantní vizuální styl avšak vychází vstříc i ruskému vkusu, a tak se na jevišti prochází živý bílý retríver a kočárek táhne osel.

Tři hodiny takovéhoto "divadla", melodické podmanivé hudby výsostně zhmotněné pohybem, uplynou naráz a možná si přejeme, aby Marco Spada ještě neumíral, aby se se svatbou ještě počkalo a tančilo se dál...
Ale není třeba se obávat, tančit se opravdu bude i nadále a sice v příští sezóně, která bude zahájena 30. října LEGENDOU O LÁSCE Jurije Gregoroviče.

7.4.2014 15:04:46 Helena Kozlová | rubrika - Recenze