Scéna.cz 

Česká baletní symfonie II

Roku české hudby 2014 je zasvěcena Česká baletní symfonie II, která měla premiéru v půlce dubna na scéně Národního divadla.
Na programu byla díla českých choreografů vytvořených na hudbu českých skladatelů, tak jako tomu bylo v roce 2007, kdy byl uveden první díl - Česká baletní symfonie I.
V repertoáru se při své volbě liturgické hudby dramaturgie shodla s aktuálním časem velikonoc.

V první části večera zazněla Polní mše Bohuslava Martinů, kterou choreograficky zpracoval Jiří Kylián, představující jakési ohlédnutí za dobou, kdy zář jeho jména nabývala na síle. Přestože již uplynulo od její premiéry více než třicet let, neztrácí její výpověď na síle za předpokladu, že jsou dodrženy požadavky na preciznost a souhru. Ne všichni ze sboru dvanácti tanečníků se ale s nimi vyrovnali odpovídajícím způsobem. Neudiví, že se se svým partem shodl výborně Alexander Katsapov, kterého stejně tak doplňovali např. Gabriel Barrenengoa, Jonáš Dolník a další.

Viktor Konvalinka se už stačil zařadit nejen mezi naše špičkové taneční interprety ale i choreografy, když zaujal především svými skladbami v rámci seskupení Dekkadancers. Pro tento komponovaný večer, v němž zastupuje nejmladší generaci, sáhl k hudbě současného skladatele Jana Jiráska (*1955). Pod názvem Guru vytvořil skladbu asociující současný hektický život. Guru zde není ani tak duchovním vůdcem, jak by se mohl vykládat základní význam slova, ale velký "charismatický" manipulátor - podle Viktora Konvalinky je to "muž, který je šik, osobnost budící respekt, ve všem má jasno a to celé se snaží předat svým žákům..."Zasahuje do chaotického životního běhu svých žáků, rozháraných osobních vztahů, příliš aktivně až se vše obrací proti němu. Je dohnán k sebevraždě ale opravdový guru neumírá, a tak i zde nacházíme velikonoční motiv, i když zkarikovaný, ve zmrtvýchvstání. Choreografie se pohybuje kolem naznačených motivů někdy až v příliš vzdálených a stereotypních kruzích, kde tak typický Konvalinkův smysl pro humor vychází poněkud zkrátka, i když interpreti se velmi snažili. Neotřelé je prostorové řešení, kdy na scéně je přítomný pěvecký sbor, který různými "akčními gesty" spolupracuje s dějem.

Vyvrcholením celého večera byla Stabat Mater Antonína Dvořáka v provedení sólistů opery Národního divadla Jitky Burgetové, Veroniky Hajnové, Jaroslava Březiny, Zdeňka Plecha a sboru opery ND a v tanečním provedení v choreografii Petra Zusky. Pěvci byli rozmístěni v hledišti - sólisté v přízemí a sbor na galeriích, což mělo za následek nezvyklý akustický zážitek, který se vyrovnal vizuálnímu působení tance. Petr Zuska pracoval pohybově se svou "klasikou" schopnou zprostředkovat silné emoce žalu ženy - matky nad ztrátou dítěte, vyjádřené dvanácti tanečnicemi (Klára Jelínková a další). Vlající světlé šaty, nakonec "roztržená roucha", rozpuštěné vlasy dotvářely dramatickou náladu právě tak jako scéna. Uprostřed velký kříž, k němuž se sbíhají "světelná vlákna". Nelze rozlišit, zda je kříž objekt nebo prostor, až teprve vtažené ruce tanečnic prozradí jeho prázdnotu. Kříž i vlákna jsou v průběhu dění různě nasvěcována a zdánlivě získaný dojem jistoty se opět a opět ztrácí.

Všichni tři choreografové se ve spojení s hudebními náměty dotýkají každý po svém určitých závažných fenoménů života. Avšak nelze se ubránit dojmu, že přestože se jedná o baletní večer, je hlavní hvězdou hudba a její interpreti a tanec více její ilustrací. Nikoliv ke škodě ale ku prospěchu věci - skvostná hudební kniha vyzdobená baletními obrazy je určitě výtečným dárkem k Roku české hudby všemu uměnímilovnému publiku.

VIDEO upoutávka: Česká baletní symfonie II.