Scéna.cz 

Libor Vaculík: Závěrečné tvarování je pro mě to nejkrásnější.

Balet Národního divadla v Praze připravuje světovou premiéru baletu Valmont. Libreto komponovali Zdeněk Prokeš a Libor Vaculík. Ten vytvořil choreografii a balet režíruje. Premiéra se uskuteční 26. června 2014 ve Stavovském divadle.
„Rád vyprávím velké příběhy,“ prozradil Libor Vaculík a dodal: „Valmont je pro mě opět silný příběh a velká umělecká výzva co se týče přetlumoční do řeči tance. Doufám, že mu diváci budou rozumět. Hra na svádění má jediné pravidlo, nikdy se nesmíš zamilovat.“
Libor Vaculík měl po premiéře projektu Freddie – The King of Queen v Plzni. Zastihli jsme ho při přípravě další světové premiéry. Tentokrát baletu o svodech lásky inspirovaný románem Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti, které se dočkaly divadelního i filmového zpracování.

Přiznal, že mezi Freddiem a Valmontem si vzal týden volno. Raději prý naskakuje z jedné inscenace do druhé. Valmonta šil na míru sólistům baletu Národního divadla. „Celé toto představení je pocta pro Terezu Podařilovou. Myslím, že je to tanečnice, která si zaslouží na závěr kariéry fanfáry,“ uvedl. Dále se můžeme těšit na Alexandra Katsapova, alternuje s Jiřím Kodynem roli Valmonta. Madame de Tourvel tančí Marta Drastíková nebo Kristýna Matějková.
Jak probíhají zkoušky? „Tancování je především pohybová paměť. Zkoušíme od konce března za běžného provozu, to je někdy může být namáhavé. Odměnou je, že mám k dispozici špičkové tanečníky.“

Nakolik vás ovlivnil román a film při psaní libreta?
Hodně jsem Valmonta studoval. Četl jsem jeho dopisy, které v baletu uslyšíme. I když by to možná bez nich šlo… Bude to taková třešnička, aby se divák skutečně zorientoval. Pamatuju si, když jsem poprvé viděl Valmonta, měl jsem hodně dlouho problémy, než jsem se vyznal v postavách.
Velkou inspirací byl pro mě samozřejmě Formanův Valmont. Z filmů rád čerpám. Je tomu tak už od spolupráce s Jožkem Bednárikem - Malý pan Friedemann, Psycho, Isadora Duncan – Příběh tanečnice, Čajkovskij.

Valmont – po Freddiem, další mužský hrdina, před tím série ženských hrdinek (Lucrecia Borgia, Edith – vrabčák z předměstí, Anna Karenina).
Pro mě opět hodně silný příběh. Při první zkoušce se všichni smáli. Prý tam mám málo vražd. Ve Faustovi se střílelo, v Lucrecii tam bylo devět mrtvol. Ve Freddiem pouze jedna.
Tady budou dvě. Valmont umírá v souboji s Dancenym. Skoná i Madam de Tourvel, žádná násilná smrt. Valmont představuje hrdinu, který s čím zachází, s tím také schází. V mottu inscenace jsme to jasně definovali: Hra na svádění má jediné pravidlo, nikdy se nesmíš zamilovat.
V podstatě i Valmonta samotného překvapilo, že se do paní Tourvel zamiloval. Určitě má vztah k paní Merteuil, protože v jeho případě funguje sexuální chemie. Na jakou ženu ukázal, tu si dokázal získat. Najednou rána. Fascinuje ho, že jej nějaká ženská nechce. O to víc se snaží ji nějakým způsobem zaujmout.

Svádět se nedá věčně, i když to jde i ve vysokém věku…
Nic netrvá věčně, bohužel, ani láska k jedné slečně… (Smích.) Poetika mládí. Rád vyprávím příběhy. Zejména s dostatečně hutným dějem. Musím přiznat, že Valmont je pro balet obtížný, jeho svádění je takové slovíčkaření.
Tanec má ovšem oproti činohře výhodu, že má svou poetiku a dramatičnost. Někdo tvrdí, že se pohybem dá vyjádřit všechno. Osobně si myslím, že ne. Pokud ano, pak to zákonitě sklouzne k pantomimě.

Jak vlastně vznikalo libreto?
Scénář jsme psali v létě se Zdeňkem Prokešem. Něco jiného je sedět u počítače a pochybovat, jestli děj sedá nebo ne. Při psaní můžete mít pocit, že všechny nápady jsou strašně jednoduché, tanečně uchopitelné. Najednou bum, přijdete na sál a dostanete políček, že to tak nemusí být. Podobně jako v životě. Nebo naopak, myslíte si, že něco tanečně nepůjde, a najednou, jak tvoříte se sólisty, zjistíte, že se to dá.

Napíšete si bodový scénář a pak stavíte figury?
V podstatě ano. Vím, co která scéna obnáší. Pak si to musím hudebně rozložit. Výběr hudby má také svá specifika. Ta nikdy nemůže být v souladu s textovou předlohou. Choreografii stavím na Franzi Schubertovi a Pēterisi Vasksovi, Litevec výborný, ročník 46, současný skladatel. (Ukázka jeho tvorby zde – pozn. red.) Na hudebním kontrastu to skutečně funguje. Pro diváka je to určitě zajímavější.
Petr Malásek má jako skladatel pauzu. Projektu se zúčastnil jako hudební režisér. Když se někomu nebude líbit, co se děje na jevišti, tak může zavřít oči a poslouchat hudbu, ta je opravdu hezká.

Měl jste štěstí na tanečníky, zpěváky i herce: Edit – Radka Fišarová, Freddie – Michael Kluch, Lucrecia – Bára Basiková, Tomáš Beroun, Zbyněk Fric… Jak jste na tom ve Valmontovi?
Jedná se o mé nejkomornější celovečerní představení pro šest sólistů. Jak jsem říkal, je to pocta pro Terku Podařilovou, která je tady v Národním divadle dlouhou dobu jako první sólistka. Začátek konce její kariéry se pomalu blíží. Věk je věk. Myslím, že je to tanečnice, která si zaslouží, aby odešla s fanfárami a s krásným představením.
Titulní roli tančí Alexander Katsapov. Dělali jsme spolu nějakých deset představení a jsme spolu na stejné umělecké lince.
Všichni sólisté mají obrovské zkušenosti a mně vůbec nejde o to, jestli otočí pět piruet nebo zvednou nohu tak a tak. Na prvním místě je u mě herectví. Pomaličku zjišťuju, že upřednostňuji režii právě pro vyjádření hereckého výrazu. Choreografie je až na druhém místě. Když už mám představení nějak nahozené, tak si libuji pohrávat s výrazy. Choreografie, to je jako když spisovatel napíše text. Pak to dostane do úst herec a ten musí figuru udělat, oživit ji. Samozřejmě za přítomnosti režiséra. Proto taková ta technická textová část mě moc nebaví. Dělá mi radost, když už je to hotové a hledám významy, které jsem před tím až tak nevnímal. Závěrečné tvarování je pro mě to nejkrásnější. Je to takové jako když filmový režisér natočí materiál v plenéru a sedne si pak v klidu do střižny, a tam tvoří film. Základ má a z toho tvaruje. Pak mám radost ze závěrečných zkoušek, když už se to staví.

Děkuju.
Nemáte zač.

Libor Vaculík (*1957 Praha)
Cestu k baletu započal v devíti letech, kdy přešel z krasobruslařské výchovy do baletní přípravky při Národním divadle v Praze. Se zjevným talentem pak postoupil na pražskou Taneční konzervatoř, kterou absolvoval v r. 1976/77 ve třídě prof. Zdeňka Doležala.
První angažmá získal v roce 1977 v baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde se záhy stal hvězdou souboru a byly mu svěřovány role nejen klasického repertoáru (Princ v Labutím jezeře, Louskáčkovi, Šípkové Růžence a v Popelce, Albert v Giselle), ale pro široký dynamický rozsah jeho tanečního projevu i role dramatického obsahu (Franz v Coppélii, Quasimodo v Notre Dame de Paris, Spartakus a Harmodius ve Spartakovi, Colas v Marné opatrnosti, Don José v Carmen, Ferchad v Legendě o lásce, Vronský v Anně Karenině). Úspěšně reprezentoval tehdejší Československo na mezinárodních soutěžích, odkud přivážel bronzové medaile (Varna, Jackson a Ósaka), v celostátní interpretační a choreografické soutěži byl pravidelným účastníkem i častým vítězem. Dostalo se mu příležitosti ke stáži na Palucca Schule v Drážďanech a v roce 1980 na Dance Academy de M. Bezobrazova v Monte Carlu. Četná byla i jeho pohostinská vystoupení, kde vedle Brna, Košic a Prahy byly i scény v Barceloně, Bonnu, v Nancy, Vídni nebo v San Antoniu.
Kariéru úspěšného tanečníka ale ukončil – snad trochu předčasně - rozhodnutím věnovat se choreografii a režii baletu. Tento obor také vystudoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě v letech 1987–1991. Zkušenosti tanečníka a přesvědčení, že tancem lze podat srozumitelnou výpověď o citech i složitých lidských vztazích, ho vedly k vytváření choreografií na téma velkých dramat nebo osudů. Choreografie vytvářel v Národním divadle v Praze, v Brně, ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, inscenoval v Plzni, Ústní nad Labem, Olomouci aj. (např. v Národním divadle v Praze uvedl balet Malý pan Friedemann, Psycho, Čajkovskij, Isadora Duncan – Příběh tanečnice, Lucrezia Borgia, Faust; v Národním divadle v Brně balet Jana z Arku na hranici, Marie Stuartovna, Notre Dame de Paris, Ivan Hrozný; v brněnské Redutě Úplné zatmění; v Plzni Dámu s kaméliemi, Annu Kareninu a další…
Snad nejčastěji uváděným titulem je jeho Edith – vrabčák z předměstí (Plzeň, Praha, Brno, Olomouc, Ústí nad Labem), v němž libretem, choreografií i režií dokázal vytvořit prototyp tanečně dramatického útvaru, v němž jsou hudebně vokální a taneční party v dokonalé rovnováze a harmonické symbióze. Neméně úspěšný ale byl i s choreografií baletních titulů jako Romeo a Julie, Coppélia, Mauglí – vyprávění Matky džungle, Sen o kouzelné flétně, Minotaurus, Svěcení jara, Sen noci svatojánské, Čachtická paní, Královna Margot, Fantom Opery atd.
Pro moderní taneční scénu je Libor Vaculík nositelem - a v mnohém i objevitelem - nových tanečně dramatických postupů, k nimž si uměl také vybrat vynikající a originální spolupracovníky z oblasti režie nebo scénografie. A naopak, jako choreograf je zván ke spolupráci na inscenacích oper, operet nebo činoher a také televizních inscenací. Tuto spolupráci ostatně započal již v roce 1987 choreografií Valpuržiny noci v Gounodově opeře Faust a Markéta v Národním divadle Brno. Významná je především jeho spolupráce s nedávno zesnulým režisérem Jozefem Bednárikem i na poli muzikálové (Evanjelium o Márii, Grand Hotel, Pokrevní bratři, Jozef a jeho zázračný barevný plášť) a operní tvorby (Faust a Markéta, Don Quichote, Don Carlos, Romeo a Julie, Carmen).
V poslední době byl Libor Vaculík značně vytížen požadavky na spolupráci v muzikálové tvorbě (Mona Lisa, Kat Mydlář, Lucrezia Borgia). Některé tituly se znovu vracejí v opakovaných nebo přejímaných inscenacích i mimo národní scény, jako např. Tři mušketýři na Nové scéně v Bratislavě po pražské premiéře.