Scéna.cz 

Hudební rozhledy 07/14

Jonas Kaufmann je jedním z nejzajímavějších tenoristů současnosti. Snoubí se v něm vše, co by ideální pěvec měl mít – dokonalá hlasová technika, podmanivý hlas s neobvyklou barytonovou hebkostí, výrazný herecký talent, atraktivní zjev i charismatická osobnost. Zaslouženě se tak ocitl na pěveckém „Olympu“. Je oceňován pro svou schopnost stylově obsáhnout jak německý, italský, tak i francouzský repertoár, a působivě si osvojit různé operní charaktery, od přímočarých, mužných postav až po psychologicky propracované, rozpolcené hrdiny. Je oslavován v newyorské Metropolitní opeře, londýnské Královské opeře Covent Garden, na festivalech v Salcburku či Bayreuthu, v operních domech v Mnichově, Paříži, Curychu a v milánské La Scale. Dirigent Franz Welser-Möst, o něm řekl: „Sotva dnes existuje jiný zpěvák, v posledních 50 letech ani neexistoval, který by s takovou suverenitou zvládal tak široký repertoár od Mozarta přes Pucciniho, Wagnera až po Strausse“

Letošní ročník nejstaršího hudebního festivalu u nás byl již 69. v pořadí, a tak se přiblížil magické sedmdesátce. A jako by se organizátoři rozhodli zmíněné výročí uvítat pomalými změnami, několik jsme jich už zaregistrovali letos. Jako první bych uvedl novou grafickou podobu, nahrazující tu starou klasickou Muzikovu, dále festival přinesl velkou změnu do úvodní Mé vlasti a zavedl nové programové řady. Vcelku to však nebyl ročník nijak revoluční, což je možno jen uvítat. Dramaturgicky se v něm projevil samozřejmě hlavně Rok české hudby, tedy tradice založená v roce 1974. Na ni reagoval festival hlavně Víkendem české komorní hudby. Nemohl dále nevzpomenout výročí Rafaela Kubelíka, a tak Má vlast s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem byla Poctou Kubelíkovi. Zmíněnou změnou v zahajovacím koncertu bylo Jiřím Bělohlávkem zrušení přestávky a provedení cyklu v jednom celku, „novinkou“ se pak po letech stala nepřítomnost prezidenta republiky.

V samém závěru roku Richarda Wagnera, kdy celý svět slavil 200. výročí skladatelova narození, přistoupil operní soubor Státního divadla v Norimberku k novému nastudování skladatelova gigantického díla – tetralogie Prsten Nibelungův. V paměti pravidelných návštěvníků norimberské opery je jistě ještě její poslední nastudování, které mělo úspěšnou premiéru v roce 2003 a o němž jsme ostatně v Hudebních rozhledech referovali. Nyní tedy vzniká nová inscenace, která je rozvržena do několika sezon. Zlato Rýna mělo premiéru 30. 11. 2013 a Valkýra 5. 4. 2014. Nové nastudování svědčí nejen o pevném postavení Wagnerových oper v repertoáru německých divadel, ale i o ambicích středních divadel mít toto prestižní veledílo v repertoáru. Navíc ukazuje, jak je toto opus nadčasové, ideově bohaté a stále aktuální. Různé inscenační přístupy, z nichž v mnohém nepřekonaný zůstává Chéreauův z roku 1976, totiž ukazují, že neexistuje jedna univerzální cesta k jeho výkladu.

Dirigent, ale také skladatel, klavírista, pedagog a hudební popularizátor Leonard Bernstein pocházel stejně jako řada mnohých jiných osobností hudebně-divadelní Ameriky 1. poloviny ­20. století z rodiny ruských židovských přistěhovalců. Jeho otec se narodil na Ukrajině a pracoval jako obchodník s kosmetikou. Hudební talent u „Lenyho“, jak mu všichni přátelé říkali, zpozoroval až v okamžiku, kdy si jeden z jeho příbuzných z důvodu nedostatku místa uložil na čas v jejich bytě klavír. Leny byl mimořádným a přirozeným talentem. Na rozdíl od mnoha vrstevníků jej navíc již v mládí posílil i vysoce kvalitním vzděláním. Hudební vědu studoval na Harvardské univerzitě a několika dalších vysokých školách, věnoval se však i dalším oborům: klavíru, skladbě a dirigování. Již jako student o prázdninách spolupracoval se šéfem Bostonského symfonického orchestru. První Bernsteinovy vážné skladatelské pokusy se datují do 1. poloviny 40. let, kdy napsal symfonii Jeremiah a balet Fancy Free.