Scéna.cz 

Ikonický Otello José Cura vybudil zbytek ansámblu k maximálním výkonům!

Když se vám podaří získat světoznámého pěvce pro roli, ve které je už osmnáct let považován za absolutní světovou jedničku, je to výhra! To se potvrdilo při představení opery Giuseppe Verdiho Otello, kdy nám hlavní roli poprvé v Praze zapíval argentinský tenorista José Cura. Pro Čechy to byl hudební svátek, ve Státní opeře nezůstalo místečko volné, sedělo se i na přístavcích.

José Cura předvedl bohatou škálu svého hlasového a výrazového rejstříku jako statečný vojevůdce, něžný milenec i vraždící žárlivý manžel-tyran. Podle mého názoru je považován za jedničku hlavně proto, že umí po jižanském způsobu „kvílet, když se trápí“ - což ze sebe tento zvuk správně nevyprodukuje žádný Středoevropan. Jako když kvílí housle starého cikána! Tak takového něco!

Příběh žárlivého Maura Otella a jeho nevinné choti Desdemony zná celý svět ze Shakespearovy tragédie Othelo. Rozdíl v pravopise je dán tím, že Otello je to italsky – a Verdi byl Ital.
„Všechen hluk už se ztrácí v hluboké noci.
Mé rozechvělé srdce se uklidňuje v tomto objetí a znovu je plné citu.
Ať zuří válka a svět se propadá do propasti,
Jestliže po nesmírném hněvu přijde tato nesmírná láska!“

První dějství uzavírá toto krásné duo Otella a Desdemony, kterou zpívala po boku mistra slovenská sopranistka Eva Hornyáková. Cura umí lásku vyjádřit i velmi něžnými doteky a gesty, najednou zkrotí svůj neutuchající temperament a je jako jehňátko. Tak to jsme Evě my ženy v publiku záviděly!
Ovšem v dalších dějstvích, kdy na ni již útočil jako schizofrenicky chorobně žárlivý manžel, to už jí nezáviděl nikdo. A že Cura umí metat i blesky pohledem! I když jsem seděla až na balkóně, byla jsem ráda, že ta jeho ruka se nevztahuje na mne. Otello je smutná opera, dotýká se domácího násilí – a ukazuje, jak i na veřejnosti uznávaný vojevůdce umí být nespravedlivě krutý ke své vlastní milující manželce. Velmi silná scéna byla, když se Otello neudrží a oboří se na Desdemonu na veřejnosti – a všichni se k ní otočí zády! Nikdo nepomůže, nikdo nezasáhne… jako mnohdy ve skutečném životě.

Oleg Korotkov jako Lodovico, benátský vyslanec, se sice s údivem zeptá: „Tohle má být ten hrdina? Ten vznešený, smělý válečník?“
Ale všichni se otočí zády! Velvyslanec i ti, co tvrdí, že ji milují: benátský šlechtic Roderigo, nepomohla ani Emílie, celý sbor představující veřejnost… a nakonec i velitel oddílu Cassio, kterému Desdemona pomáhá po celou dobu… To je opravdu silný moment. Nikdo se nechce plést do manželského sporu. Desdemona je ponechána na pospas šílenci…

„K zemi! Ano… do tmavého bahna … sražena… ležím tu… pláču…
mrazí mě v rozechvělé duši, zvolna umírající.“

Její velká árie pak na počátku čtvrtého dějství – Píseň o jívě a Ave Maria, kterou Eva Hornyáková zazpívala svým dramaticky zabarveným sopránem, byla zaslouženě odměněna potleskem na otevřené scéně. Snad to byla ta příchuť oběti, která cítí nevyhnutnou smrt, co vyprovokovalo publikum… protože těch momentů, které si potlesk zasloužily, bylo rozhodně více.

„Z ubohého zárodku, mrzkého drobtu jsem se narodil.
Jsem ničemný, protože jsem člověk.
A cítím v sobě původní bahno.“

Původcem všeho zla je postava intrikujícího Jaga, který zaseje a zalévá žárlivost v srdci Otellově, jen aby udělal kariéru. Postavu tohoto muže pokřiveného charakteru po dvou změnách v obsazení výborně zazpíval sólista Státní opery, barytonista Richard Haan. Ten se ctí a bez úhony přeplaval pomyslný „La Manche“ po boku José Cury (Jen pro zajímavost, ten skutečný zdolal tento muž vynikající fyzické kondice jako 9. Čech v historii v roce 2005 – pozn. red.).

Přestože to byla 41. repríza tohoto uvedení Otella v SOP, přítomnost hvězdy světového formátu nám dala pocítit atmosféru výjimečnosti. Celý ansámbl byl vybuzen k maximálnímu výkonu a předvedl se v nejlepším světle. Dá se říci, že všichni – i představitelé těch nejmenších vedlejších rolí, i Sbor Státní opery, šli do toho naplno a podali každý sám za sebe maximální výkon. Také dirigent a hudební ředitel SOP Martin Leginus doslova zářil – a to jak při nástupu na dirigentský stupínek, tak i při závěrečném klanění. V soukromém rozhovoru těsně po úterní tiskové konferenci se mi svěřil, že dirigovat pana Curu, který sám není jen pěvcem, nýbrž i dirigentem a režisérem, není vůbec jednoduché – dokonale vám vidí pod prsty, protože zná každičkou notu v partituře. Tak tady se to povedlo! Gratulujeme!

José Cura udělal velmi milé gesto při závěrečném klanění, za bouřlivého potlesku nezapomněl na „nápovědu“ Kateřinu Sovákovou, které podal ruku a poté jí věnoval i jednu z kytek. Další jeho kytice přistála zaslouženě mezi ženami Sboru Státní opery, kterou tam vhodil pozadu jako nevěsta družičkám. Která byla tou šťastnou, nevíme – možná si ji dámy mezi sebe rozdělily?

Taktéž se potvrdilo, že pokud se veřejnosti nabídne ke zhlédnutí něco výjimečného, což se managementu Státní opery v poslední době nebývale daří, není problém zaplnit divadlo do posledního místečka. Veřejnost evidentně prahne po takovýchto zážitcích! Kulturnost národa neupadá tak tragicky, jak se nám to někdy zdá. Svědčí o tom i zcela vyprodané představení Otella, opět se sólistou Curou, 24. února 2015.

Psáno z představení 29. ledna 2015, Státní opera Praha, G. Verdi: Otello. Ukázky z libreta, které napsal Arrigo Boito, jsou v českém překladu Marie Kronbergerové.

Dirigent Martin Leginus; režie Dominik Neuner; režie obnoveného nastudování Lubor Cukr; scéna Vladimír Nývlt; kostýmy Josef Jelínek; sbormistr Adolf Melichar a dramaturgie Jitka Slavíková. Orchestr a sbor Státní opery Baletní škola Olgy Kyndlové při Státní opeře.
Osoby a obsazení: Otello (José Cura); Desdemona (Eva Hornyáková); Jago (Richard Haan); Cassio (Richard Samek); Emilia (Jana Horáková Levicová); Roderigo (Václav Sibera); Lodovico (Oleg Korotkov); Montano (Ivo Hrachovec); Herold (Libor Novák).
Premiéra 15. listopadu 1991 Smetanovo divadlo Praha (Státní opera Praha). Premiéra obnoveného nastudování 28. května 2009 Státní opera Praha.