zvláštní poděkování
Andrea Kramešová: Pro dobro věci, musí být člověk otevřený…
autor: archiv
zvětšit obrázekS první sólistkou baletu Národního divadla Praha Andreou Kramešovou jsem se poprvé setkal v představení Valmont, kde tančila postavu Cecile de Volanges. Nyní soubor připravuje premiéru Sněhové královny, která se uskuteční 3. března 2016 a ona v ní bude tančit roli Gerdy. Zkouška právě skončila… a Andrea Kramešová říká: „Na Sněhovou královnu se hodně těším. Postava Gerdy je krásná, prochází celým baletem. Nyní jsme ve fázi, kdy se staví jednotlivé výstupy. Balet je dlouhý a náročný pro celý soubor. Pracujeme intenzivně každý den.“ Při rozhovoru jsem zjistil, že její aktivní taneční kariéra začala v roce založení 1. kulturního portálu Scena.cz. I když taneční začátky se váží k její současné domovské scéně, měla štěstí na získávání zkušeností v zahraničí. Povídáme si nejen o jejích rolích, ale řeč přijde i na jejího čtyřnohého přítele – jacka rusella teriéra. Na toho si najde čas hlavně o víkendu, kdy vyrážejí třeba do Stromovky… Ale vezměme to pěkně od začátku…
A to je pár let… (Smích.)
Bylo to trochu jinak. Z letních škol jsem byla třikrát v Kolíně nad Rýnem, kde to pořádala Birgit Keil (Německo) a Petr Vondruška (docent Vysoké hudební školy v Kolíně nad Rýnem – pozn. red.). Díky němu jsem na tyto letní školy získala stipendium. Po absolutoriu jsem byla pět neděl ve francouzském Pertuis, což pro mě znamenalo první skutečné setkání se zahraničím. Tehdy se tolik necestovalo, setkávání se zahraničními kolegy taky nebylo tak rozsáhlé. Takže jsem se tam v podstatě rozhlížela. Na jedné straně jsem se bála, ale na druhé straně jsem v té době měla své idoly, podle jejichž vzoru jsem toužila zkusit cizinu. V sedmnácti letech jsem absolvovala konkurz do Národního divadla Praha. A myslím, že pro každého tanečníka je to nejlepší, co může být, prostě Zlatá kaplička. V té době jsem byla asi týden v Hamburku, kde mi nabídli další studium. Ale já chtěla hlavně tancovat a na další studium jsem neměla pomyšlení. Prostě jsem si připadala dostudovaná. Takže jsem nastoupila do Národního divadla Praha. Těžko říci, kudy by se můj osud ubíral, kdybych zůstala v Německu. Po čtyřech letech v ND jsme s Filipem Veverkou chtěli vycestovat. Tehdy byla jediná možnost posílat poctivé VHS s ukázkami naší práce. Shodou okolností nás pozvali na konkurz do Švédska a souběžně jsme dostali smlouvu do Tulsa Ballet v americké Oklahomě. To pro nás samozřejmě bylo velké dilema. Nevěděli jsme, co nás tam čeká. Říkali jsme si, když odmítneme Ameriku, určitě nás ve Švédsku nepřijmou, a tak ve výsledku zůstaneme doma. Nakonec zvítězila Amerika, a rozhodně toho nelituju. Byla to velká zkušenost. V Tulsa Ballet je stále uměleckým šéfem Ital Marcello Angelini, a repertoár i způsob jeho práce s tanečníky je velmi blízký Evropě. Pod jeho vedením jsem se hodně zlepšila, byla to pro mě velká taneční škola. Jen mi tam vadilo, že jsme měli málo představení. Jako mladou mě jeviště magicky přitahovalo, toužila jsem na něm neustále být. Ale co si budeme povídat, Oklahama není New York nebo San Francisko, a kulturní život tam není tak bohatý. A tak jsme se tam začali nudit. Je krásné udělat si výlet, jezdit po národních parcích, vidět přírodu Ameriky. Ale kultura, zejména ta evropská, mi hodně chyběla. Byla tam s námi jedna kolegyně, která předtím tancovala u Yuriho Vàmose v Düsseldorfu, a poradila nám: „Jeďte tam.“ Trochu jsme z toho měli obavy, tak jsme ještě zajeli do Londýna, ale tam nás odbyli – prý příští rok. Přes Vánoce, když jsem byla dva týdny v Praze, jsme se vydali do Německa. Yuri mě viděl na tréninku, a pak mě ještě vyzkoušel z variace Julie. Tu mi nakonec nabídl na další sezónu. Neváhala jsem a angažmá v Düsseldorfu jsem přijala.
Patří k mým nejoblíbenějším rolím, nebudu zapírat. Ale je spousta dalších, které mě oslovují. Louskáček, Šípková Růženka…
Osobně jsem velmi emotivní a emocionální. Na jevišti ráda vyprávím příběhy. Yuri byl úžasný režisér. Mnohdy ale bylo těžké pochopit, co vlastně chce. Byli jsme pár let od školy, měli jsme málo zkušeností, někdy bylo těžké přijít na ten klíč, který odpovídal jeho požadavkům a představám. Když jsem to pochopila, tak se mi ulevilo, najednou jsem získala takovou svobodu, a zároveň se hodně naučila.
Ano, to je základ. Mít vůli otevřít se novým poznatkům a pořád se něco nového učit, to činí tanečníka opravdovým tanečníkem.
S Liborem Vaculíkem jsem se setkala ještě dřív, než jsem odešla do ciziny. Dělala jsem s ním balet Malý pan Friedemann / Psycho, a také ještě hodně mladinká ve sboru v Romeovi a Julii. Vzpomínám, že mi v mých patnácti pomohl s přípravou choreografie na soutěž do Lausanne. To si myslím, už ani nepamatuje… Více jsem ho jako choreografa poznala před třemi lety při Valmontovi, kde jsem tančila Cecile de Volanges. Bylo to komorní představení pro malé obsazení. Atmosféra na sále byla úžasná, i když jsem byla připravená na všechno. Libor může být pes, ale na této inscenaci se dobře sešel tým. Někdy sice byly situace vypjaté, ale rozhodně s ním nemám špatnou zkušenost. S Yurim jsem pracovala čtyři roky, a musím říct, že je to také „pes“. Měla jsem to štěstí, že jsem patřila k tanečnicím, s kterými si rozuměl. Kolikrát na sále vypěnil tak, že to bylo neuvěřitelné. To ale k profesi a k umělcům vůbec patří. Takže nebudu srovnávat, kdo z těch dvou choreografů je přísnější, náročnější. Každý má svou cestu k dosažení výsledku, a ten je hlavní.
Ano, je to zpočátku dětská role, a poté ženská. Velmi mě zaujalo, jak to Libor postavil. Moc se mi líbí ten nápad a hezky se mi to tancuje. Baví mě práce s celou skupinou lidí, co na tom dělají. Na každé představení se těšíme.
Ano, střídají se Saša Katsapov a Jirka Kodym. Já jsem tančila jen se Sašou. Jediný mix mě potkal u Rytíře Dancenyho, tančila jsem s Ondřejem Vinklátem i Matějem Šustem.
Musím se s tím smířit. Když jsem byla mladší, tak mě to trošku rozčilovalo, že patřím do jedné škatulky. Všichni mi říkají, že se vzhledem k mému vzezření, mé výšce, na takové role hodím. Toužila bych si zatancovat nějakou mrchu, ale to se asi s mou vizáží asi nikdy nestane. Dnes, kdy jsem už starší a mám pár zkušeností, říkám si, že je to vlastně dobře. Těší mě, že vypadám mladě, že tyto mladé role mohu ještě tančit.
Musím říct, že na Sněhovou královnu jsem se hodně těšila. Očekávala jsem, že tam bude hodně tancování, hodně práce. Postava Gerdy je krásná, prochází celým baletem. Takže mě to chytlo hned na začátku. Zatím nevím, kdo s kým bude tančit, to se dozvíme později. A protože to budou nervy, nadšení asi trochu ochladne.
Když se dostanete do té role, tak už nepřemýšlíte, jaká je vaše oblíbená pasáž. Tančíte podle choreografie, a na takové věci vůbec nemyslíte, těžko dokážete rozlišovat. Když máme hezké zamilované pas de deux, tak je to milé. Když mám Káje zachraňovat nebo za něj bojovat se Sněhovou královnou, má to v sobě také napětí.
To je těžká otázka. Jak kdy. V době intenzivních příprav si balet prostě berete i domů. V noci nemůžete spát, nebo se často budíte a v hlavě vám pořád znějí melodie. Najednou v hlavě vyskočí připomínky, které jste dostali. Takže se toho jen tak nezbavíte. Po představení Romea a Julie, které je silné a emoční, to jde opravdu těžko. V podvědomí to pořád mám, a vzpamatovávám se třeba půl hodinu po představení, někdy i déle. Ten pocit ze špatného konce ve mně zůstává, a jako člověk nejsem schopná být potom absolutně veselá.
I když to nemá děj, je to více o technice, nemohu si pomoci, když zní třeba Dvořákova Stabat Mater, silná hudba, která vyjadřuje radost a sílu, působí to na mě podobně silně. Ty emoce tam jsou. Ani takovou věc nelze odtančit s kamenným obličejem, nemá smysl předvádět jen techniku.
Každý má individuální přístup. Právě to chtěl Petr Zuska silně vystavět. Je tam podtext ztráty dítěte, protože sám Dvořák o děti přišel. Je nás tam šest tanečnic, a snažíme se předat i to nitro. Musíme být synchronizované.
Je. Koordinace s dalšími osmi lidmi na jevišti je rozhodně těžší. Je třeba určité inteligence., schopnosti sledovat se navzájem, přizpůsobit se celku. I když u některých individualit je to problém. Když jsem na jevišti sama nebo s partnerem, je snazší to doladit, ale v případě skupiny máte zodpovědnost vůči ostatním. Jde o to nazkoušet to přesně.
Vždycky je lepší, když může být choreograf od počátku u toho. I když hrozí riziko, že to pokaždé bude měnit. Mám tu zkušenost z intenzivní spolupráce s Yurim, kdy mi každé představení mírně změnil. Vždycky najednou dostal nápad udělat něco jiného, než co bylo předtím. Ale podobné je to třeba i s Liborem Vaculíkem. Ale právě to mě baví. Člověk musí být otevřený, připravený na vše, když dostane choreograf nápad, a je to k dobru té věci, tak proč to nezměnit.
To se stává často. Některou věc nehrajete půl roku, a pak těžko lovíte v paměti, která verze byla poslední. Ale od toho je tady baletní mistr, aby připomněl, poradil.
Na jakýkoli... Čarodějův učeň, Sněhová královna, Romeo a Julie, Bajadéra, Ballettissimo. Na začátku června nás čeká komponovaný večer pod názvem Vertigo, a na ten se také těšíme. Přeji si, aby diváci chodili na všechny balety. To je totiž to nejhezčí, co může umělec dostat - vyprodané divadlo.
Prahu mám opravdu ráda. Ale právě v tom mám velké dilema, protože mám velký vztah ke Švédsku. Řeším osobní otázku, zda zůstat Praze, nebo se rozhodnout pro Stockholm. Tam se mi krásně žilo, sociální život, podmínky pro existenci jsou tam ideální. Je tam krásná příroda a Stockholm jako takový je taky krásný, Staré město mi trochu připomíná Prahu. Při mém pobytu v zahraničí se mi ale hodně stýskalo po Čechách. Žije se mi tady dobře. Dokud to jde, zdraví mi slouží, chci ještě tancovat, a pak se uvidí.
Je to tak. Nikdy nevíte, co vás potká. Ne každý tanečník si tohle ve dvaceti uvědomuje. V těch začátcích člověk myslí pouze na sny, abyste to vůbec dokázal dotáhnout a stal se profesionálním tanečníkem. Jakmile se jím stanete, nemyslíte na nic jiného, než jak si to důkladně užívat a stoupat po pomyslném žebříčku. Na ten konec kariéry jsem začala myslet až kolem třicítky, poté, co jsem už někam vystoupala, a procestovala půlku světa…
Děkuji za rozhovor a za milé setkání.
www.narodni-divadlo.cz
Časopis 18 - rubriky
reklama
Časopis 18 - sekce
DIVADLO
Maso Krůtí chystá inscenaci Recyclus Coitus
Soubor Maso Krůtí, královny něžného punku, chystá na květen v Divadle NoD premiéru svého doposud největšího di celý článek
HUDBA
Turbodechovka Fanfare Ciocărlia roztančí Flédu
Fanfare Ciocărlia, jedna z nejproslulejších balkánských dechovek, představí 12. května v premiéře na Flédě svo celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Festival umění a kreativity ve vzdělávání
Už počtvrté se pedagogové, rodiče, odborná i širší veřejnost či profesionálové z oblasti kultury a umění mohou celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování