Scéna.cz 

Roberto Alagna: Posláním umělce je jít pořád dál a posouvat hranice…

V sobotu 2. dubna 2016 byla na programu přímých přenosů z MET opera Madama Butterfly. Námořního důstojníka Pinkertona, který jí zlomí srdce, zpíval tenor Roberto Alagna. Ten před přímým přenosem Madam Butterfly z Metropolitní Opery v New Yorku poskytl pro Scena.cz exkluzivní rozhovor.
Roberto Alagna pochází z umělecké rodiny. Narodil se sicilským rodičům v Clichy-sous-Bois ve Francii. Sólovou dráhu zahájil na prahu dospělosti jako zpěvák v pařížských kabaretech. Je obsazován do rolí romantických hrdinů, Romea, Oněgina, Rytíře de Grieux, Werthera nebo Rudolfa. Vystupuje ve význačných operních domech jako Národní Opera v Paříži, Royal Opera House v Londýně, Deutsche Oper v Berlíně ad. Kromě opery se věnuje koncertování (několikrát zpíval i v zahradě a v Královském operním divadle ve Versailles). Vydal mnoho hudebních nosičů nejen operních árií ale také lidových a popových písní. S Metropolitní operou spolupracuje od roku 1996.

Stala jsem se operní fanynkou poté, co jsem začala chodit na záznamy představení do kin. Tyto celosvětové přenosy a jejich reprízy výrazně rozšířily zájem o operu, protože se stala pro mnoho lidí dostupnější. Myslím, že moderní technologie vrátily opeře pozornost, jakou měla za časů Mozarta. Zedníci si už zase pískají ústřední melodie z árií při práci na fasádách ulic...
Je to tak, jsem nadšen z toho, jakou popularitu tyto přenosy klasické hudbě přinesly. Žijeme v úžasných časech pro operu! Hodně je to vidět na internetu. Vznikají blogy, lidé se vyjadřují k otázkám, které ta či ona inscenace otvírá, hodně poslouchají vážnou hudbu na YouTube. Změna, kterou přenosy vnesly do opery, je znát také na festivalech a koncertech po celém světě. Přenosy fungují už i v místech, kde se ještě živě nekonala žádná operní představení. Máme štěstí, protože opera se stala populární na tolika místech, jako snad nikdy dosud. Jsem na to velmi hrdý.

Blíží se HD projekce opery, v níž účinkujete. Jak vnímáte přímé přenosy během představení, kdy nezpíváte jen lidem v sále, ale publiku z celého světa?
Herecký i pěvecký výkon je stejný, ať se vysílá živě nebo ne. Ale přesto je v tom veliký rozdíl. Je to jiný pocit, když jste snímáni kamerou, která míří přímo na vás. Snažím se moc to nevnímat. Dostanu se do role a snažím se z ní nevypadnout během celého představení.
A co je největší úskalí pro pěvce v přímém přenosu? Když jsme v záběru HD kamer, musíme všechno odzpívat, aniž bychom se dívali na dirigenta. Když jsme promítáni na velkém plátně a pohlédneme mimo ten záběr, tak pouhé otočení hlavy na diváky může působit, jako bychom „vypadli z role“. To je myslím největší komplikace živých přenosů, že musíme vydržet bez očního kontaktu s dirigentem.

Máte na svém kontě více než šedesát operních rolí. Mohl byste mezi nimi vybrat, která je Vaší nejoblíbenější?
Rolí jsem nastudoval hodně, to je pravda, možná právě proto je těžké vybrat jen jednu. Já jsem totiž nejen operní milovník, ale také skutečný milovník oper. Mám rád úplně všechny role, protože každá z nich má skvostné momenty. Zbožňuji nejen ty své, ale i role svých kolegů a kolegyň. Mám rád každou operu… Bohému, Franchescu da Rimini, taky Orfea... Každá role má originální tvar a je jich spousta. Některé jsou výjimečné hlasovou nebo interpretační náročností nebo posláním v příběhu jako třeba Král Artuš. Každá postava je něčím zajímavá. Teď třeba hraju Rytíře de Grieux v Manon Lescaut a užívám si to (Operní dům v Curychu - pozn. redakce). Fascinují mne příběhy, zpěváci, orchestr, celá ta zvukomalebnost...

Která z rolí byla pro Vás nejsložitější a proč?
Každý hrdina je vytvářen směsicí různých lidských osobností. Postavy nejsou jednoduché ani u Verdiho nebo Hoffmana. Opera poskytuje celou škálu charakterů postav.
Ale mým asi nejtěžším dosavadním úkolem bylo změřit síly s postavou Cyrana de Bergerac. Za prvé proto, že je náročná velkým hlasovým rozsahem, a je vysoko položená. Za druhé proto, že je velmi rozsáhlá. A za třetí, charakter postavy je komplikovaný, neboť se skládá z mnoha různých charakterových vlastností, které je třeba herecky uchopit. Nejtěžší bylo hrát Cyrana, kterého vidí publikum, a současně Cyrana, který pozoruje sám sebe. Jsem jediný, kdo zpíval celou tuto operu skladatele Franca Alfana v původní verzi z roku 1945. To ještě nikdo jiný nedokázal. Těším se, že se příští rok Cyrano dostane na repertoár MET.

Jaký máte vztah k postavám, které hrajete? Preferujete komické či dramatické a více seriózní typy, kladné či záporné role? Na prknech MET se nyní objevujete jako námořní důstojník USA Pinkerton v Madam Butterfly. Je to úžasně načasováno. V New Yorku právě rozkvétají japonské třešně, „sakury“.
Mám rád všechny postavy. Vždy se snažím je zlidštit. A Pinkerton je zajímavý charakter. Hodně lidí má na něho jasný názor a považuje ho za darebáčka, protože je to muž, který zničí život Cio-Cio San. Jenže to nelze takhle posuzovat. Já ho vůbec neberu jako záporného hrdinu. Představte si, v jaké se ocitl situaci. Je velmi mladý, něco mezi 22-24 lety. O životě neví zhola nic. Je v armádě v cizí exotické zemi bez internetu, bez Googlu a tak dál. Nemá žádné jiné rozptýlení, prostě nuda. Najednou mu kamarádi poradí: „Chceš si užít zábavy?“ Jdi tam a tam, kde se dá koupit za sto jenů gejša. Není to prostitutka, protože tě nejprve čeká fiktivní svatební obřad. Toho se neboj, je to místní tradice, formalita, která tě k ničemu nezavazuje. Ve skutečnosti budeš mít holku, užiješ si. Možná to byla jeho první vůbec první zkušenost se ženami. A Pinkerton se do ní bláznivě zamiluje. Je si však vědom toho, že až tohle dobrodružství skončí, vrátí se domů, ožení se s Američankou a založí rodinu. Jenomže se to zvrtne. A on se musí po několika letech přiznat manželce, že za svobodna v Japonsku zaplatil gejše a počal s ní dítě, o něž se teď musí nějak postarat. Myslím, že je to od něj zralý postoj.
Stejně komplikované je to s Cio-Cio-San. Ona velice dobře zná zvyky své země, které tam tehdy panovaly. Je si vědoma těžké ekonomické situace a dalších problémů, s nimiž se společnost potýká. Možná na ni taky má silný vliv okolí. I když ví, že je to celé hra. Jelikož se do sebe zamilují, začne věřit na zázrak. A taky se stane něco velmi divného. Konzul na konci opery prohlásí před Butterfly, že Pinkertonova žena Kate je nevinná příčina celé tragické kauzy. Je v tom zhmotněna ta fatalita, osud. Nelze odsuzovat nikoho, ani Gora. Prodával mladé holky, organizoval sňatky, aby takto zakryl prostituci. Jenomže v takových věcech hrají roli mnohé faktory: ekonomika, válka a celá řada neblahých okolností. Proto jedná právě takto. Když jsme ve špatné situaci, děláme špatné věci. To uvádím jen proto, že je potřeba být k lidem tolerantní. Zkuste si to porovnat s dnešní situací. Představte si mladého vojáka v Afghánistánu, Iráku, kdekoliv. Jde o dvacetiletého jelimánka, který nedávno vstoupil do námořnictva. Je sám, daleko od rodiny, od své holky. Neudělal by totéž? I kdyby byl doma ženatý? Kdyby se jednalo o vašeho syna, řekla byste mu, ať se rozvede a jede se oženit s Iráčankou? Dobrý příběh nutí k přemýšlení. Je jednoduché dát postavě negativní nálepku. Vždyť pokud by to skutečně byl takový padouch, Puccini by pro něj nikdy nesložil takovou hudbu, jakou složil! A to je hlavní (smích). Ta hudba je opojná, nádherná! A je to celé půvabné, také díky krásné postavě Butterfly.

Chtěla bych se zeptat na Vaše zkušenosti s režiséry. Jak takový dialog probíhá? Stalo se někdy, že režisér požadoval něco, co pro Vás bylo nemožné?
Mezi zpěvákem a režisérem je důležitá fungující spolupráce. Nikdy by to neměla být bitva. Nikdo nestojí výš ani níž. Nejde o to, kdo je slavnější. Je to jako v partnerském vztahu. Musíte být spolu, napojit se na sebe, tvořit společně. Neřeší se, jestli někdo má pravdu a jiný ne. Musíme se přesvědčovat svými argumenty, vzájemně se „svádět“. Proto je třeba se pořádně připravovat před zkoušením, zabývat se daným hudebním dílem ze všech stran. Je třeba být otevřený k přijímání nápadů a taky přijít s vlastní troškou do mlýna.
Vzpomínám si na doby, kdy dirigent měl vůdčí postavení v realizačním týmu a my interpreti jsme často měli pocit, že nás berou jen jako bezvýznamnou výrobní sílu, podobně jako je to někde s dělníky ve fabrice. Dnes je odlišná situace. Všichni své party intenzivně studují, mohou si všechna fakta dohledat. Ta nerovnost už se neobjevuje.
Když se spolupráce vydaří, vznikne skvělá show. V opačném případě to nekončí dobře. Když se režiséři a dirigenti zaměřují jen na orchestr, hrozí průšvih. Může vzniknout působivá symfonická skladba, ale není propojená s divadelní složkou. K dobré spolupráci je zapotřebí všestrannosti a orientace v operní kultuře. Není radno podcenit znalosti inscenační historie dostupných nahrávek. Máme dnes celou plejádu profesionálních a kvalitních zpěváků, kteří jsou velmi pracovití. Respektuji všechny své kolegy na jevišti, hráče orchestru, dirigenty a režiséry. Ale vždycky se profesionální spolupráce odvíjí od zdárné mezilidské komunikace.

Dočetla jsem se, že jste umělecky spolupracoval s členy své rodiny. Někdo z nich pro Vás složil operu přímo „na tělo“?
Ano, můj bratr mi složil operu a druhý napsal libreto. Jsme uměnímilovná rodina a rádi pracujeme spolu. Dobře se doplňujeme nejen v hudbě, ale také na scéně. Členové rodiny jsou nejen hudebníci, ale i režiséři, malíři a sochaři. Měl jsem štěstí, že jsem se narodil do takové rodiny.
Když se schylovalo ke zkoušení Cyrana, měl to režírovat Gérard Depardieu (pozn. redakce Depardieu sám Cyrana hrál). Ale na poslední chvíli si to rozmyslel, dostal strach z obtížnosti toho projektu. Tehdejší ředitel Národní opery v Montpellier se mne zeptal: „Mohl byste oslovit svého bratra…“ Ukázalo se, že to byla trefa do černého. Chystáme brzy společné CD a společná tvorba nás lidsky i umělecky velmi obohacuje. I když rodinná spolupráce není nic jednoduchého. Bratři jsou prostě bratři. Ale snažíme se neusnout na vavřínech a rozvíjet své talenty (smích).

Vzpomínáte si ještě, jak jste jako dítě poprvé zpíval pro veřejnost?
Jistě, že si to pamatuju. Bylo to pro mě nepředstavitelně těžké. Byl jsem opravdu nesmělý. Vzhlížel jsem k rodině jako k hudebním idolům. Všichni na mne působili jako nádherná „monstra“. U nás doma uměl zpívat opravdu každý. Měl jsem ze zpěvu zpočátku noční můry. Nechal jsem toho a nějaký čas nevystupoval, protože mi to nedovoloval respekt ke členům mé rodiny. Začal jsem zpívat se svými přáteli. Byl jsem mladý. Ve čtrnácti jsem začal chodit na brigádu do pizzerie. V šestnácti jsem už zpíval v profesionálním kabaretu.

A z kabaretu jste skočil přímo na operní jeviště?
Ano. Začal jsem studovat operní zpěv, když mi bylo sedmnáct. Dny jsem trávil ve škole a noci v kabaretech. Poprvé jsem hrál v opeře ve dvaceti. Dlouho jsem se věnoval opeře a kabaretu současně.

Studoval jste klasický zpěv, jste známý pro svůj charismatický hlas. Jak vlastně vnímáte svůj hlas? Změnil se nějak Váš vztah k němu během let, kdy s hlasem pracujete denně?
Hlas mám pořád tentýž. A je to trochu zvláštní hlas… Každý lidský hlas má své osobité zabarvení. Lidé rádi slyší originální hlasy a zvuky. Mám štěstí, že se neobjevil zatím zpěvák s podobným hlasem, jako mám já. Myslím, že za to může můj původ. Narodil jsem se ve Francii, kam se rodiče přistěhovali z ostrova v oblasti Středozemního moře.
Všimla jste si, že někteří operní zpěváci jsou si hlasově trochu podobní? Například tenoři z jedné země. Někdy je výhodou, když máte hlas trochu podobný jako někdo, koho publikum už zná. Když nad tím teď přemýšlím, mám štěstí, že hudební kritici nikoho s podobným zabarvením nenašli, přitom prý strávili celý den při poslechu nahrávek tenorů z celého světa, aby to mohli porovnat. Nevím, proč tomu tak je, ale jsem tomu rád. Hlas Luciana Pavarottiho si taky s nikým nespletete…

Hlas je Váš hudební nástroj. Jak se o něj staráte? Přizpůsobujete nějak svůj životní styl?
To ne, snažím se vést normální život. Velmi si vážím svého hlasu, nikdy na něj netlačím ani při zpěvu, ani když mluvím. Nesměju se z plných plic. Taky nekřičím, ani když jsem naštvaný, ani když uvidím na protější straně ulice známé. Trávím se svým hlasem spoustu času, taková je náplň mojí práce. Starost o hlas přesto nepřeháním. Pravda, občas ho namáhám zpěvem náročné opery. Kdybych to ale nedělal, tak bych pro sebe neobjevil nové možnosti. Posláním umělce je jít pořád dál a posouvat hranice.

Náš rozhovor je určen českým čtenářům, nabízí se otázka, zda jste někdy navštívil Prahu? Vystupoval jste někdy u nás?
Dělal jsem kdysi Romea a Julii na zámku nedaleko vašeho hlavního města. Prahu znám a jsem jí okouzlen. Musím říct, že tato metropole byla místem, kde jsem potkal nejkrásnější lidi na světě. Čechy jsou překrásná, báječná země.

Mohl byste přiblížit Vaše budoucí plány?
Chystám se vydat velmi osobní nahrávku. Bude se jmenovat „Malena“ jako moje mladší, dvouletá dceruška. Věřím, že to bude pěkné CD. Nebude to hudba pro děti, ale víc zatím nemůžu prozradit.

Kromě opery se věnujete i jiným hudebním žánrům. Jakou hudbu máte rád kromě opery? Nahrál jste mnoho lidových písní...
Pro mě je hudba jen jedna. Nemám rád škatulkování. Umělec musí dát své srdce a talent tam, kde je toho zapotřebí. Skoky do jiné umělecké oblasti jsou vždycky obohacením. Umění má oslovit co nejvíc lidí. Umělci se mají lidí dotýkat. Hudba - to jsou emoce. Dělíme se o to, co máme uvnitř. Když to jde, stáváme se tvůrci originálního jevištního tvaru, nejsme jen interpreti.
Na chystaném CD se objeví jedna zbrusu nová skladba. Při každé práci se snažím vytvářet styl, atmosféru... V tom je kouzlo nahrávání a hledání výsledné zvukové podoby. Každý se chce lišit a přijít s něčím originálním, neoposlouchaným. Můžete ve studiu strávit roky nad popovým CD, než jste spokojeni s výsledkem. To „operáci“ jsou hotoví raz dva. Pět dní a nahrávka je na světě. V případě opery je hudební podoba jasně daná.

Zní to jako dobrá volba, být operním zpěvákem. Zpíváte v různých jazycích. Který jazyk je pro Váš zpěv nejpřirozenější? Je to francouzština nebo italština?
Každý jazyk má jinou melodiku a zabývám-li se skladbou v určitém jazyce, studuju i ten jazyk. Zpíval jsem rusky, anglicky, španělsky, německy a taky rumunsky a polsky - duety s mojí chotí. Mám štěstí, že moje žena je Polka, takže mi může s výslovností poradit.

Jste mezinárodní manželství, to je samo o sobě inspirativní. Navíc je Vaše manželka také operní hvězdou...
Ano, jmenuje se Aleksandra Kurzak, pochází také z hudební rodiny a dnes večer zpívá v Nápoji lásky. Těším se, až se půjdu na toto představení do MET podívat. Vřele doporučuju k návštěvě. S ženou nás spojuje hudební vášeň. Jsem za to vděčný.

Děkuji za rozhovor. Teď už je mi jasné, proč jste své dosud poslední CD nazval „Můj život je opera“. Je to pravdivý titul...

Pro 1. kulturní portál Scena.cz Doubravka Krautschneiderová z New Yorku.

Roberto Alagna (7.června 1963)

Francouzský tenor. Se narodil v Clichy-sous-Bois v regionu Seine-Saint-Denis ve Francii v rodině sicilských emigrantů. Francouzské občanství získal v 18 letech, ale ponechal si i občanství italské. Jako mladý si vydělával pouličním hraním a zpěvem v kabaretech v Paříži. Pro operu ho objevil Gabriel Dussurget, spoluzakladatel operního festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co Roberto vyhrál Mezinárodní soutěž Lucianna Pavarottiho. Absolvoval svůj profesionální debut v roli Alfreda Germonta v La Traviatě v zájezdové společnosti z Glyndebournu. Postupně byl pro tuto roli angažován v menších městech ve Francii a Itálii, a zahrál si ji více než 150 x. Na počátku 90.let prorazil na velké scény jako La Scala (1990), Covent Garden (1992) a MET (1996) K hvězdné kariéře jej katapultovala role Romea v Gonoudově opeře Romeo a Julie v Covent Garden v roce 1994. Alagna zahajoval sezónu 2006/2007 v La Scale v inscenaci Aidy režírované Frankem Zefirellim, kde šokoval nespokojené publikum odchodem ze scény. Zefirelli se dal slyšet, že profesionál se takto chovat nesmí, a že Alagna je nezralý a příliš senzitivní, takže zranit jeho city je snadné. Roli za něj musel odzpívat náhradník. V roce 2007 nicméně Alagna, který zpíval v MET v roli Pinkertona v Madame Butterfly, zaskočil za nemocného Rolanda Villazona jako Romeo v Romeovi a Julii a dalším záskokem v MET za Marka Bertiho v Aidě si vysloužil ovace ve stoje. Opera Romeo a Julie se proslavila po celém světě, když byla v obsazení s Alagnou a Annou Netrebko vysílána v přenosu do kin. V posledních letech na sebe pěvec upozornil především rolemi ve francouzských operách, Alfanově Cyranovi z Bergeracu, Massenetově Le Jongleur de Notre-Dame, Lalově Fiesque, a také současných operách Marius et Fanny Vladimira Cosmy a Le dernier jour d'un condamné Davida Alagni. Jeho současnou manželkou je polská sopranistka Aleksandra Kurzak, s níž má dceru Malenu. Z prvního manželství s Florence Lancien, která zemřela na rakovinu v roce 1994, má dceru Ornellu. Druhou manželskou byla rumunská operní diva Angela Gheorghiu. Roberto Alagna spolupracuje se svými bratry Frédericem Alagnou a divadelním režisérem a skladatelem Davidem Alagnou. Tři bratři společně natočili album pod názvem Serenades, a spolupracovali na Davidově opeře inspirované románem Victora Huga Poslední dne odsouzence. Kromě toho v opeře Cyrano zpíval Roberto často společně se svou švagrovou Natálií Manfrino. Francouzská vláda udělila v roce 2008 Robertu Alagnovi Řád čestné legie.

Oficiální stránky Roberta Alagna
Zadáno pro:

Přenosy z MET

Přenosy do kin

The Metropolitan Opera