Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Vlastimil Harapes: Když se tanečník stane hudbou, tak to je ohromné…

autor: Česká televize

„S chutí si zatancuji,“ začal optimisticky a s šibalskou jiskrou v oku jubilant Vlastimil Harapes a dodal: „Společenský tanec doporučuji opravdu v každém věku, zejména od padesáti nahoru. Jednak se můžeš pohybovat do rytmu, hudba je dalším obohacením a k tomu má každý možnost vést partnerku. A to všechno dohromady je radost.“
Tanečník, zpěvák, herec, moderátor a choreograf Vlastimil Harapes přitahuje pozornost diváků pár desítek let. Je to už padesát let, co nastupoval do angažmá v Národním divadle Praha.V průběhu své kariéry dokázal zaujmout nejen na jevišti, ale sbíral zkušenosti u filmu (Starci na chmelu, Den pro mou lásku, Panna a netvor, Markéta Lazarová, Jak vytrhnout velrybě stoličku ad.). Vedle tance se později začal věnovat choreografii a zpěvu. Dokáže dlouze a do podrobností vyprávět. Není divu, úročí zkušenosti z besed a různých talk shaw. Dnes se s ním můžete setkat zejména na jevišti v divadle Semafor (Prsten pana Nibelunga a Čochtanův divotvorný hrnec). Jako většina seniorů má diář plný na dlouho dopředu a neví, co dřív… Při našem setkání jsme zavzpomínali na dětství a rané taneční zkušenosti. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že jsme možná přišli o vynikajícího houslistu… Stranou nezůstalo ani filmové zákulisí. Důležité ovšem byly otázky jako: Co pro tanečníka znamená pohyb? Jaká byla jeho setkání s vynikajícími choreografy? Gala pro sedmdesátníka Vlastimila Harapese na 1. kulturním portále Scena.cz začíná…

Galavečer A tančím dál… je doslova za dveřmi, uskuteční se ve Státní opeře 12. července 2016. Zatančíš si?
Přiznám se, že jsem nad tímto večerem dlouho váhal. Víc budu zpívat a k tomu jen tak zatančím. Celý večer bude zaznamenávat televize. Moje představa byla taková, že se v rámci večera představí jednotlivé soubory baletu ze všech divadel v republice. Přijedou, zatančí mi takový dárek do deseti minut. Nakonec to dopadlo tak, že bude vystupovat pouze balet Národního divadla Praha. Nechám se překvapit!

Do angažmá Národního divadla jsi vstupoval před padesáti lety… Co bys dnes řekl nebo poradil dvacetiletému Vlastíkovi?
O tom jsem nikdy takto nepřemýšlel. V podstatě jsem fatalista. Ale vždycky jsem se držel několika zásad, které mi byly sděleny, a to zejména: „Život je náhoda, ale připraveným štěstí přeje.“ Když člověk není připravený na danou situaci, tak mu prolítne mezi prsty. Když dostaneš roli, která nepřijde v pravý čas, nebo nemáš třeba to štěstí u filmu, je všechno marné. Já jsem měl štěstí, že jsem se ještě na konzervatoři dostal právě k filmu. Natáčeli jsme první muzikál Starci na chmelu – „Sedmnáct jim bylo let…“ Potom mě pozvali ke kamerovým zkouškám na Markétu Lazarovou. Režisér František Vláčil chtěl, aby ten kluk byl trochu pohybově vybavený. V roli jsem musel zešílet a lítat tam v křoví. A díky těmto náhodám následovaly další snímky – Den pro mou lásku (letos 40 let od natočení – pozn. red.), za rok Jak vytrhnout velrybě stoličku, Panna a netvor…

Začali jsme filmem, a tak to vypadá, jako by tanec byl úplně vedlejší… Dočetl jsem se, že do světa umění jsi nahlédl, když jsi začal hrát na housle?
Máma mě na ně přihlásila. Domníval jsem se, že dostanu housle, a okamžitě budu hrát písničky. Učitel byl nemožný, nutil mě hrát jen stupnice. Na té škole byla také rytmika. A tak nakonec máma asi usoudila: „Vlastík si neustále poskakuje, prozpěvuje. Přihlásím ho tam, aby to mělo nějaký řád.“ A dobře udělala. Byla to taková škola hrou, neustále jsme tleskali, dupali, žádný regulérní tanec jsme nedělali. Vystupovali jsme na besídkách, kde jsme předváděli žáby a myši, loupežníky a čerty…

Čert ti zůstal, například v televizní pohádce Anynka a čert z roku 1984 jste se potkali s Ilonou Svobodovou…
Ano, a Hana Maciuchová mi dělala čertici. Je to milá pohádka.

To jsme ale trochu odbočili. Vraťme se k tanci. Počátkem šedesátých let jsi byl přijat na konzervatoř. Začátky asi nebyly lehké?
Přišel jsem do Prahy ve čtrnácti, a byl jsem vlastně takové trdlo. Na internátu nás bylo deset na pokoji. Domů jsem jezdil jednou za čtrnáct dní. Vždycky jsem bulel, a prosil jsem, aby mě z té školy vzali.

Klasický tanec na konzervatoři ti prý moc nešel… Kdy nastal zlom? Pokud vím, končil jsi s vyznamenáním?
Nešlo mi to, než jsem pochopil, co se ode mě vlastně chce. Když mi něco nešlo, tak mě v té době pedagogové převážně sráželi. Já se narodil ve znamení Lva, a v jednom horoskopu jsem se dočetl, že Lvi se mají chválit. Když se povzbudí, i třeba v maličkostech, tak dosáhnout daleko lepších výsledků. To určitě mí pedagogové nevěděli, jen mě deptali. Takže jsem měl z toho pocit, že mám obě nohy levé a ruce pravé. Nešla mi koordinace. Ještě na maturitním vysvědčení mám trojku z hlavního oboru – z klasického tance. Stala se ale ještě jedna věc - za rok jsem výrazně vyrostl asi o dvacet centimetrů. A to všechno byl ten zlom.

Jako tanečník musíš mít cit pro hudbu a pohyb. Nakolik se to dá využít v civilu?
Na prvém místě je hlavně vizuální vnímání, nejen schopnost analyzovat pohyb. Tělo musí být dokonalý nástroj podobně jako třeba housle, musí být proporčně ideální, v poměru ruce – nohy - krk. Když se to tak sejde, pak muzikálnost, tzn. vnímání hudby se vším všudy, ne dovednost tančit na hudbu, je rovněž na místě. Tanec uznávám v momentě, když má smysl. Hudba se tancem vizualizuje. To když se choreografovi podaří, pak je to skutečně vrchol tance. Pokud se jedná o dějový balet, tak ten pohyb musí být jako slovo. To je úžasné, když se toto povede. Člověk tu hudbu nejen slyší, ale i vidí. Poskakovat do rytmu na hudbu, to není nic. Když se tanečník stane hudbou, tak to je ohromné. Umění je dát do toho smysl, obsah hudby. Slepit pár kroků, to umí každý. Když hudbu posloucháš a zároveň ji i vidíš, při pozdějším poslechu si automaticky představíš i ten pohyb k tomu. To se podařilo např. Jiřímu Kyliánovi v Simfonietě, Polní mši Martinů. Pavel Šmok měl pro to také talent a cit. Nebo Miroslav Kůra, třeba v Romeovi a Julii v režii Petra Weigla. S choreografem Miroslavem Kůrou jsme jednou postavili určitou scénu, měli jsme radost, že to předvedeme režisérovi Petru Weiglovi, a on na to řekl: „No, pěkné, hezké, ale vůbec tomu nerozumím, proč to tam děláte.“ Celé se to vyhodilo a jelo se znovu.

Zmínil si balet Romeo a Julie, od jehož uvedení právě uplynulo čtyřicet pět let. Premiéra byla 18. června 1971. Tam jsi tančil Romea i Merkucia?
V těchto rolích jsem se alternoval. Na první premiéře jsem tančil Merkucia, to je i natočené Českou televizí. Dostalo to Gran Prix Italie v roce 1972.
Stalo se také, že jsem v jednom večeru tancoval tři různé věci - Radúze a Mahulenu, Faunovo odpoledne a Vášeň. Nakonec jsem si vykoledoval pozvolné zlomeniny holenních kostí, nemoc z přetížení. Stane se to, když organismus zatížíš tak, že už to nevydrží. Dělal jsem premiéry tady, v Düseldorfu, a ještě další aktivity. A najednou jsem nemohl chodit, protože nohy mě přestaly nést. Rok jsem netancoval. Ale zasáhl zase osud. Přišel za mnou Jan Kačer, abych hrál divadlo, Ariela v Bouři. Takže jsem se začal učit u paní Libuši Havelkové divadelní řeč…

Když jsi zmínil herectví. Nenapadlo tě, že bys tento obor studoval?
František Vláčil mě pobízel k tomu, abych šel na DAMU. To bylo příjemné slyšet. Myslel jsem si, že už se nebudu muset namáhat, bude ze mě slavný filmový herec a všichni mě budou znát. Pak se mi to rozleželo, a najednou se mi začalo stýskat po tréninku i po muzice. Tak jsem nakonec udělal konkurz do baletu Národního divadla.

V zahraničí ses potkal s různými zajímavými tanečníky. Například na stáži v Petrohradě jsi viděl Baryšnikova při práci…
Byli to bývalí žáci, kteří k nám chodili na tréninky… Když to vidíš, tak to uděláš po nich. V podstatě jsme „opice“. Říkáš si, že nějaký těžký prvek nemůžeš udělat, pak uvidíš, jak to někdo dělá, okopíruješ to. Najednou to jde.

V zahraničí jsi byl nejen na stážích, ale často i jako tanečník. Nelákalo tě tam zůstat?
Hostoval jsem v západním Německu, na Kubě, Japonsku, Itálii... Lákali mě, a mohl jsem tam sice zůstat, ale vždycky jsem byl lokální patriot. Měl jsem staré rodiče, špatně by se mi odcházelo. Narodil jsem se jim jako šesté dítě (přede mnou bylo pět sester, dvě umřely), když bylo tátovi čtyřicet, mámě třicet devět. Nedávno jsem vzpomínal, jak jsem přišel domů a bulel jsem, protože jeden spolužák se mi posmíval, že mám starou mámu. Brečel jsem, protože jsem si myslel, že tím pádem brzo umře. Najednou mi to bylo líto, že oni mámu budou mít, a já už ne. Nakonec se dožila devadesátky.

Život tanečníka je tak trochu jepičí. Jak ses popral s tím?
Kromě tance jsem se začal věnovat herectví a zpěvu. Některé mé písničky se hrají už třicet let. Vždycky jsem zpíval a bavilo mě to. Vždycky jsem se zajímal i ostatní divadelní obory.

Užíváš si divadla jako divák. Sám dobře víš, jaké to je být na jevišti. Jak dlouho vydrží ten pocit z jeviště, odezva diváků? Vyprchá s odchodem do šatny, sundáním masky a kostýmu nebo zůstane?
Úspěch, když je, působí trochu jako droga. Obcování s muzikou, s pohybem bylo pro mě přirozenější, ale když jsem začal s hraním na divadle, nebylo to snadné. Teď si to ohromně užívám. Hraji např. ve dvou titulech v divadle Semafor, kde silně vnímám blízkost diváka. Určitě je dobré, když lidé v divadle na chvíli zapomenou na běžné starosti, bolesti… Mám rád, když se diváci smějí.

Měl jsi někdy trému?
Uvědomil jsem si, že jsem na jevišti v podstatě nikdy neměl trému. Někdy jsem musel překonávat bolest, což nebylo příjemné. Ale vždycky jsem se na jeviště víc těšil, než jsem se bál.

Fyzičku sis jako tanečník udržoval poměrně dlouho?
Jen jsem tančil (smích). S tím je to provázané, jinak by to nešlo. Musíš trénovat a trénovat. Je to v podstatě jako denní hygiena, když si ráno a večer vyčistíš zuby. Na trénink se musí, ať se ti chce nebo ne.

A když se ti hodně nechce?
Tak musíš!
Účinkuji v Semaforu ve dvou hrách – Prsten pana Nibelunga a Čochtanův divotvorný hrnec. V Nibelungovi odpovídá Jitka Molavcová svému muži na to, že se mu do něčeho nechce: „Nechtít se ti může, ale chtít se ti musí.“ Nedá se nic dělat. Tak to bylo a je.

Jako umělecký šéf baletu Národního divadla jsi měl velkou zodpovědnost. Určitě jsi musel řešit spoustu otázek – personální, ekonomické a samozřejmě ty umělecké. Předpokládám, že se ti také někdy „nechtělo“. Byly z toho někdy bezesné noci?
Aby ne. Ani před premiérou jsem neprožíval takové stavy. Přeci jen je to napětí. Když jsem nastoupil do funkce uměleckého šéfa, týden jsem nespal. Musel jsem třem lidem říct, že se s nimi rozloučím. Byli to dva mládenci a jedna dívka. Hrůza, jak jim to mám říct? Budou bez peněz, z čeho budou žít… Přišel první, oznámil jsem mu, že to není dobré… A on odpověděl: „Myslel jsem si to, jdu stejně studovat jinou školu…“ A já kvůli tomu nespal. Druhý řekl, že myslel, že ještě rok vydrží, ale když prý chceme… takže taky bez problémů. Přišla dívčina. Plakala. U ní šlo o to, že byla malá a měla nějakých pět kilo navíc. Hledal jsem řešení a napadlo mě jí nabídnout, aby chodila dál na tréninky. „Vystupovat nebudeš, ani zaplaceno nedostaneš, ale můžeš sem chodit. Když zhubneš a bude místo, vezmu tě zpátky…“ Přijala, a nakonec jsem ji mohl znovu přijmout. To byla první zatěžkávací zkouška, kdy nevíš, jak budou lidi reagovat. Pak si člověk zvykne a je to vlastně o diplomacii.

Národní divadlo a Malá Strana – to jsou místa plná historie. Máš štěstí na genius loci. Takže historie tě neustále potkává?
Historie si mě přitahuje. I ta místa, i když jsem po tom nijak cíleně nešel. Ale samozřejmě jsem vzhlížel k Národnímu divadlu, že je to velká pocta. I později, když jsem hostoval na různých místech světa, žádné divadlo nebylo jako Národní divadlo v Praze.

Vlastimil Harapes
Dlouholetý člen a sólista baletu Národního divadla v Praze, baletní mistr, a pedagog, choreograf, režisér a herec, muž mnoha uměleckých profesí, se narodil roku 1946 v Chomutově. Tanec studoval na Pražské konzervatoři a v baletní akademii Petrohradě. Po absolutoriu pražské taneční konzervatoře v roce 1965 získal angažmá v baletním souboru ND (1966). Od roku 1971 zde byl sólistou. Účinkoval zhruba v 50 různých tanečních představeních naší první scény. Od roku 1990 až do roku 2003 působil jakožto choreograf a šéf baletního souboru Národního divadla. Kromě domácí scény tančil i na celé řadě světových baletních scén, od roku 1977 do roku 1983 byl stálým hostem v západoněmecké porýnské opeře v Duisburgu a Düsseldorfu. Krátce šéfoval baletu Slovenského národního divadla. Klasický tanec také vyučoval na Taneční akademii v Římě a na Taneční konzervatoři v Praze.
Zasedá jakožto porotce v renomovaných mezinárodních tanečních soutěžích. Je čestným předsedou Českého hnutí speciálních olympiád pro občany s mentálním postižením a čestným prezidentem občanského sdružení Balet Globa. Nyní působí ve funkci uměleckého šéfa na Mezinárodní konzervatoři Praha. Je nositelem titulu zasloužilý umělec a národní umělec, získal ocenění Zasloužilý člen Národního divadla a cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet.
Jako herce si jej diváci pamatují především z filmů Markéta Lazarová, Den pro mou lásku, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Panna a netvor, Operace mé dcery ad. Účinkoval jako porotce v taneční soutěži České televize StarDance …když hvězdy tančí a ve slovenské soutěži Hvězdy na ledě.

11.7.2016 16:07:37 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!