Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Pulsar je vesmírný maják

autor: archiv

Nové seskupení Pulsar, které se zrodilo ze zaniklé taneční skupiny Nanohach, se má k světu – v dubnu se představilo prvním projektem pod názvem PULSAR, a vy můžete přijít do divadla Ponec na reprízu 7. května 2017. Na podrobnosti, týkající se nejen konkrétního projektu, ale i vzniku skupiny, jsme se zeptali Honzy Malíka a Michala Záhory.

Proč jste zvolili pro nové uskupení a současně první jeho inscenaci název Pulsar?
Michal Záhora: Hodí se k sobě. Je to vesmírný maják, orientační bod, který někoho může nasměrovat. V prostoru se člověk může cítit ztraceně, ale tady je jeden pevný bod, navíc je živoucí a tepá. Pulsary vyzařují kolem sebe energii a šíří ji – tento název dokáže vzbudit mnoho asociací: pohyb, život, tep atd. Hodí se k tanci i k tomu, na co se v podpoře tanečních projektů chceme zaměřit. Doufáme, že jde o název výstižný.

Můžeme očekávat od tohoto nového uskupení přímé pokračování Nanohach nebo něco trochu jiného?
Honza Malík: NANOHACH byl soubor, který měl prvotně za cíl podporovat taneční profesi, a zároveň se jednalo o repertoárový model práce. Skupina cíleně zvala k tvůrčí spolupráci různé zahraniční choreografy a ve své další fázi choreografy domácí, české. Pulsar je tu proto, aby umožňoval pokračující práci jednoho autora, a tímto podporuje tvorbu Michala Záhory.

Můžete prozradit více o koncepci představení Pulsar? Jak dlouho inscenace vznikala?
M.Z.: Začali jsme na ní pracovat už v prosinci 2015 v rámci rezidence ve Studiu ALTA. Přizval jsem tenkrát ke spolupráci tanečnici a choreografku Katku Stupeckou, setkávali jsme se několik dní a zjistili, že se zabýváme podobným tématem. Začali jsme si o něm povídat, byla to taková konfrontace úhlů pohledu, názorů, něco jsme si vyzkoušeli a Kateřina zůstala u projektu jako někdo, kdo se na něj dokáže podívat zvenčí. Dál se půl roku nedělo nic, až v létě jsme začali zkoušet s tanečníky. Dva týdny v Praze, týden na Moving Station v Plzni a znovu 3 týdny v období prosinec-březen 2017 v Praze. Pulsar tedy vznikl s velkými časovými přestávkami. Nejvíc oceňuji možnost rezidence, při které máme zajištěný prostor a podmínky, ale nejsme svázaní nutností dílo hned uvést.

Na inscenaci jste spolupracoval s hudebním skladatelem Carlem Natolim. Jak funguje tato spolupráce - vzniká hudba dříve než choreografie nebo souběžně?
M.Z.:S Carlem se domlouváme často na dálku. Carlo si přečte mou koncepci, záměr, který mu podrobně rozepíšu, různé asociace, jednotlivá témata, vyústění. Pak se setkáme, mluvíme o představení, on navrhne hudební materiál, já s ním pracuji doma i ve studiu a poznávám, co funguje. Je to zase taková forma „ping pongu“, hudebník reaguje na mě, já na něj. S Carlem konkrétně je velmi zajímavá spolupráce, která nezůstává jen v rovině hudby. Je filosoficky založený, nesmírně sečtělý, má obrovský přehled a dokáže věci propojovat, takže mě inspirují už jen ty rozhovory, které spolu vedeme.

V novém uskupení chcete spolupracovat s nejmladší generací tanečníků z Duncan Centra. Počítáte s trvalou spoluprací, postupným stavěním nového souboru nebo budete lidi střídat v jednotlivých projektech?
M.Z.: Ze strany mladých tanečníků je znát velká motivace, a to je prvořadé. Vychází z nich mladistvá energie, rádi zkoušejí nové věci. Mohou inspirovat, protože nejsou ještě zaběhlí v rutině, nemají svoje stereotypy. Na druhé straně mají samozřejmě menší zkušenost. Některé věci, které tanečník po deseti, patnácti letech už bere jako běžnou součást zkoušky, oni teprve objevují, zjišťují. Takže na jedné straně je kladem velký vklad energie, ale nemůžeme se vždycky opřít o zkušenost, o zralost. Jeviště si často žádá určitou zralost člověka, pro mě osobně je velmi zajímavé dívat se na zralé, zkušené performery. Bavíme se ale o různých kategoriích v rámci kvality, kterou lidé přinášejí na jeviště. Ne o tom, že je něco lepší, nebo horší. A myslím, že s mou koncepcí mladá generace velmi dobře koresponduje. A abych odpověděl plně na otázku, tak v tuto chvíli s budováním stálého souboru s neměnným složením nepočítáme. Je ovšem téměř jisté, že k tanečníkům s duncanovské líhně, se kterými souzníme, se logicky vracet budeme.

1.5.2017 14:05:59 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!